Poslední školní rok byl jedním z nejnáročnějších období v naší rodině. Předčí ho jen rok, kdy se Hanička narodila a řvala 24 hodin v kuse a pak ten rok, co se narodil Radeček a Haničce byly dva a 50x za den se svlékla do naha a vylezla na okno a já ji 50x sundala a znova oblíkla s novorozencem v náručí (jj, dnes bych ji tam nechala viset nahá/nenahá :D).
Poslední rok byl pro dceru zlomový, protože přestoupila na druhý stupeň běžné základní školy se svojí těžkou vývojovou vadou řeči. Opustila pečující náruč paní učitelky Marušky a byla hozena do studené náruče odosobněného druhého stupně. Začátek nám navíc zkomplikovala vleklá nemoc. Příčinou byl stres a velké obavy z šesté třídy.
Vedení školy nám jasně dávalo najevo, že na takové "mazaní" jako bylo na prvním stupni, teď není chuť, čas ani prostor.
Hanička se nám propadala den ode dne. Všechno co jsme s velkým úsilím budovali mizelo a doma jsme měli uplakaný uzlík nervů.
Pan ředitel nám dokonce řekl, že Hanička nemá na základní škole co dělat. A protože bylo na speciální škole plno, "ochotně" nám našel místo na škole pro slabozraké.
My se ale rozhodli, že se nevzdáme. Začali jsme kontaktovat všechny odborníky a instituce co přicházeli v úvahu, prodělala jsem školení a bombardovala školu. Většinu jednání jsem nakonec zvládala jen díky Lexaurinu.
Ale situace se začala pomalu obracet a já byla vděčná, že už nežijeme v komunismu. Tam bychom byli předem odsouzeni k pomocné škole přesto, že naše holčička má intelekt v pořádku.
Dnes má zpátky sluníčko v tváři a já jsem na ni strašně, ale strašně pyšná. Tlak, který musela zvládnout a vydržet byl obrovský. Kdo ji zná osobně ví, jak úžasná je to holka, i když už s ní cloumá puberta. Teď se fakt těšíme, že si od českého školství aspoň ty dva měsíce odpočineme. Příští rok nás totiž čeká Radečkův přestup na druhý stupeň. No, teď už víme jak na ně :).
Mějte krásné prázdniny a nevzdávejte se. Svým bojem můžete prošlapat cestu nejen sobě, ale i těm co přijdou po Vás.
