neděle 5. května 2019

Vesnovka na talíři





Tenhle plevel je s lidmi kamarád. Vesnovka, alias divoká brokolice, roste všude, kam se vrtne člověk. Aktuálně na ni narazíte na každém sídlišti. To ovšem není výhoda, ale nevýhoda. Najít ji na místě, které přímo nesousedí se silnicí nebo není občůrané pejsky a je aspoň trochu čisté, je úkol nadlidský.




Vhodné místo ke sklizni vesnovky jsem našla až minulý týden, kdy už byla skoro rozkvetlá. Ideální je totiž trhat ke konzumaci nerozvité květy, stejně jako u klasické brokolice. Ve Francii je to oblíbená pochoutka.




Vesnovka se upravuje na páře nebo ji můžete krátce podusit na másle se špetkou muškátového oříšku. Hodí se i do bramborové kaše a k rýži. Na fotce je s bramborem zapečeným s parmezánem. Pro mě osobně je to jednou za rok zajímavé zpestření pozdně jarního jídelníčku o trochu divočiny :).



pondělí 8. dubna 2019

V járku? Pod slámou!




Chalupářská sezóna zahájena. Vymetla jsem poprvé v tomto roce kamna a zatopila jsem v kuchyni. Kdo sleduje naše chalupaření, může zajásat. Je tu první report.






Dvorku kralují narcisy, tulipánky se teprve chystají. Zahrada je plná sedmikrásek, fialek, popence a plicníku. Bylinkářův ráj. Bohužel na ně nebyl čas. Kdo chce sklízet, musí totiž hlavně zasít! Letos jsem se rozhodla vyzkoušet permakulturní způsob pěstování brambor. Místo v hlíně, pod slámou. Prý je to metoda pro líné sedláky. Ha ha, tak do toho jdeme. To byste ale neřekli, co je za problém sehnat balík sena. Mám ovšem nejúžasnějšího tatínka, který mi dva sehnal. Děkuju tati <3. Když jsem slámu vytáhla a začala zasypávat naklíčené brambory hned to vzbudilo zájem sousedů. Ano, i u nás na chalupě máme Kelišky. A jednu obvzláště Keliškovatou. V současné době nás má jako na dlani, protože nový soused, který má zahradu mezi námi, bude dělat nový plot a ten starý sundal i s keři, které jí bránili v soustavném monitoringu. Tak teď monitoruje sázení brambor :D.





Držte nám palce. Jsem strašně zvědavá. V nejhorším budeme bez brambor, nic horšího se stát nemůže, říkám si. Ale ve skutečnosti chci brambory jak granáty a výnosy jak v Rusku. Je to jasný?Tam měli všechno balšóje. Pamětníci ví.




Do hlíny jsem stihla zaset taky hrášet, pastiňák, petržel, roketu, fazole, mrkev, řepu, ředkvičky a měsíček. Příští neděli pokračuju. Záda a zadek cítím ještě teď, ale rejpání v hlíně je moje.




Každá návštěva nám nachystá nějaké překvapení. Tentokrát to byla invaze majek fialových. Byly všude. Snad se postupně přestěhují, třeba k druhému sousedovi, který tam zatím nemá ani jednu. No jo, nepřestěhují. Jeho zahrada je totiž dokonalá (narozdíl od té naší). Travička jak na golfu, záhonky podle pravítka. Všechno natřený a srovnaný. Občas s mužem stojíme a vzdycháme přes plot. Mají to opravdu krásné. Ale není to hmyzu friendly. My asi nebudeme nikdy mít zahradu jak z katalogu. Nám to nejde. Muž mi říká, dívej ta prasklina na sklípku, měl bych to opravit. Jenomže v té prasklině jsou včelky samotářky. Vyklidíme ten dřevník? Nejde to, vždyť se tam líhnou roháči. V pumpě má asi hnízdo sýkorka. Co s tou pláňkou švestky co nám roste uprostřed záhonu, vykopeme ji? No jo, když zrovna začíná kvést, to jí nemůžeme udělat. A ta hromada proutí? Vidělas těch ještěrek? S náma je to těžké. Je mi líto i pavouků, co po zimě vymetám z rohů v chalupě.



neděle 6. ledna 2019

Bramborové placky




Po nášupu cukroví a bramborového salátu jsem měla v plánu hned od 1.1. odlehčit. Zasáhla ale nemoc a moje tělo si říká o úplně jiné pokrmy. Honí mě chuť na samou klasiku. Dnes po dopolední procházce jsem vařila křenovou omáčku s knedlíkem a pak se do hlavy zavrtala tak intenzivní myšlenka na bramborové placky, že jsem do hrnce prostě musela nasypat kilo brambor. Kdo si pospíší, stihne průběh tvorby placek na IG ve stories :).

Potřebujeme:

1 kg uvařených a oloupaných brambor
300 - 500 g polohrubé mouky + na podsypávání
1 vejce
sůl
máslo
povidla

Postup:

Brambory ve slupce uvaříme v osolené vodě. Necháme je vychladnout. Pak brambory oloupeme a pomocí udělátka na pasírování brambor (nebo v masomlýnku) je propasírujeme na jemno. Přisypeme 300 g polohrubé mouky a 1 vejce. Zpracováváme těsto a případně přidáváme ještě mouku, protože u brambor je dost velký rozdíl v obsahu vody. S těstem se pracuje trochu hůř, protože má tendenci se lepit. Je tedy nutné stále podsypávat moukou. Hotové těsto se musí rychle zpracovat. Odebereme množství velikosti brambory a s pomocí válečku je rozválíme na tenkou placku (pozor ať se nepřilepí na podložku, je nutné podsypávat a obracet), kterou opékáme na sucho na silné pánvi z obou stran. V pánvi se hromadí a připaluje během pečení mouka. Je dobré ji po každé druhé placce vytřít vlhkou utěrkou pryč. Hotovou placku potřeme rozpuštěným máslem nebo sádlem, namažeme povidly a zavineme.

Dobrou chuť, k večeři je ještě stíháte :).




pátek 4. ledna 2019

American Brownies 




Recept přinesla Hanička ze školy. Vydyndala ho ze své průvodkyně angličtiny Lauren. Pekli je ve škole, tak jsme museli doma taky :). Máme teď opět na pár dní o jeden puberťácký krk navíc, tak kdo mě sleduje na IG neuniklo mu, že téměř bez přestávky něco kuchtíme! Musím tu smečku něčím krmit, aby se nepustila třeba do nás. Milé mámy, pokud se trápíte, že Vaše malé dítko nechce jíst nebojte, to přejde. V pubertě jsou z nich otesánci, co začnou po létech stravování ve školní jídelně oceňovat vysoce tu domácí. Vydržte :))).

Potřebujeme:
200g hořké kvalitní čokolády
100g másla
100g hladké mouky
250g třtinového cukru
4 vejce
30g kakaového prášku
1 lžička jedlé sody

Postup:
Rozehřejeme troubu na 170 stupňů. Čokoládu rozlámeme a spolu s máslem ji rozpustíme ve vodní lázni. Chvíli počkáme, než trochu vychladne na pokojovou teplotu. Přelijeme čokoládu do mixéru. Přidáme 4 celá vejce a cukr a vymícháme. Potom po lžičkách přidáme mouku promíchanou s kakaem a sodou. Až je směs hladká, vylijeme ji na plech vyložený pečícím papírem. Pečeme cca 25 minut. Vyzkoušíme špejlí.

U nás plech brownies upečený v 11.30 a v 15.00 už nebyl ani drobek. Tak já jdu zase něco dalšího kuchtit...






středa 2. ledna 2019

Letos 400

Připojuji se k hromadě novoročních bilančních příspěvků. Pokouším se ohlédnout zpátky a poskládat v hlavě jaký vlastně byl. Po pracovní stránce hodně náročný, ale tento příspěvek o práci nebude. Nebude ani o mém milovaném muži, ani o mých milovaných dětech. Nebude ani o chalupaření, kterému jsme minulý rok věnovali každou volnou chvilku a letos budeme intenzitu stupňovat. Tento příspěvek bude bilancovat moje běhání a co mi přineslo.




Za měsíc to bude šest let co jsem se Simonem pomalu rozběhla. Podařilo se mi nepřepálit začátek a podařilo se mi vydržet. Možná to bude tím, že jsem si běhání udělala takové, aby mi dělalo hlavně radost. Abych s nikým nesoupeřila (zásadně se vyhýbám všem závodům a soutěžím), hlavně ne sama se sebou (tělo je kamarád, ne nepřítel, kterého mám překonat). Aby to bavilo mě i Simona (bez něj bych se asi nerozběhla). Časem jsem začala využívat běžeckou aplikaci. Přiznávám, že mě trochu motivuje a hřeje, když koukám na naběhané kilometry.




Letos jsme skončili na čísle 400. Není to nic extra. Znám lidi co to naběhají za půl roku a znám i takové co za dva měsíce. Pro mě je to hezké číslo, když si vezmu, že třeba přes léto jsme v letošních vedrech neběhali skoro vůbec. Průměrně to vychází na kilometr a něco denně a taky už mi není dvacet (a bohužel ani třicet :)). To ale vlastně není důležité.




Důležité je, co to dělá se mnou vnitřně. Ponořím se teď trochu hlouběji (nebojte nebude to moc dlouhé). Celoroční běhání v lese mi umožňuje velmi intenzivní kontakt s přírodou. Sledovat pravidelné změny v běhu dnů, týdnů, měsíců a ročních období mi umožnilo pochopit tolik věcí. Jak všechno souvisí se vším, jak je důležitý kruh, jak je silný život, jak jsme my lidé malí a nedůležití, jak je všechno co nás obklopuje velké a přesahující, jak málo toho víme, jak si nabubřele myslíme, že všemu rozumíme a jak přírodě strašně moc ubližujeme. Jak všechnu sílu a lásku máme každý v sobě. Nejde ji získat z venku. Nepřinese nám ji žádný guru, falešný prorok nebo náboženství. Všechno je v každé živé bytosti už obsaženo. I v člověku. Stačí to jen objevit. A to jak "to" čím dál více lidí hledá někde venku, ukazuje jak velkou chybou bylo naše oddělení od přírody, od lesa. Les je moudrý, je neuvěřitelně sociální, pro udržení života nezbytný. V jedné hrsti lesní hrabanky je víc živých organismů, než je lidí na planetě. Les je zázrak, o kterém víme pořád strašně málo. Poslední dobou se k němu obrací i čím dál víc vědců a poukazují ne na prospěšnost, ale přímo nezbytnost lesa. I to dlouhé sucho ukazuje jak moc nám chybí dostatek stromů. Les mi rezonuje v hlavě.




 Běhám zásadně bez sluchátek. Nechci se připravit o všechno co ticho lesa přináší. Musela bych být padlá na hlavu, kdybych vběhla do starého lesa a místo větru a ptáků ve větvích poslouchala tuc tuc tuc. Neběhám ani moc rychle. Vlastně spíš pomalu, abych stíhala koukat kolem sebe. Často se zastavuji, když narazím na nějakou bylinku nebo třeba na srnky, což se stává dost často a já jsem vděčná, že mám psa, co zvěř nehoní a můžeme ji tak v tichu spolu pozorovat (ano, můj pes by v divočině musel přejít na veganství). Běhání se stalo mojí nejoblíbenější kratochvílí a přiznávám, že si čas na něj kradu i na úkor práce a rodiny. Na druhou stranu nechodím nikam na vínka nebo na nákupy s kamarádkami. Nechodím na nehty, ani na kosmetiku. A když nechodíme do lesa běhat, chodíme do lesa na bylinky. Když nejdeme běhat, ani na bylinky, tak vezmeme pytel a jdeme sbírat do lesa odpadky. To je zábava, co nikdy nekončí. Naopak je jí čím dál víc.




Sranda je, že básním o běhání a momentálně běhat nemůžu. Měla jsem oteklý palec na noze a když splaskl, tak jsem dostala silný zánět vedlejších dutin, protože mi v dílně poslední dny před vánocemi nejelo topení. Což je taky sranda, když si vezmu, že běhám prakticky v každém počasí celý rok, až do mínus pěti a pak mě odstaví pár dní v chladné místnosti u šicího stroje. Teď se ještě doléčuji, takže nějaké vyběhnutí přichází v úvahu nejdříve za týden.




Co napsat na závěr, po všem co jsem sem vysypala? Vím, že běhání není pro každého. Ani každý nemá možnost zajít pravidelně do lesa. Vytvořili jsme bohužel svět, kde jsme přírodu od člověka oddělili. Ale stačí i maličkost. Třeba zasít semínko do truhlíku.




Přátelé mějte rok 2019 přesně podle Vašich představ. A ty představy slaďte trochu s přírodou, jo? Bez ní to tady na Zemi nezvládneme. Fakt ne...



pátek 28. prosince 2018

Nebramboračka s pohankou





Čas odlehčit a prohřát. Odlehčit po bramborovém salátu, smaženém kapru, hoře cukroví a litrech alkoholu (i já hřešila, hanba mi). A zahřát zevnitř, protože v zimním období jsou pro tělo teplé polévky hotové požehnání. Čerstvá zelenina a hlavně citrusové plody organismus ochlazují a to teď nepotřebujeme. Tělo v našich končinách je nastaveno na úsporný režim a to nejen díky venkovním teplotám (no dnes to prosinci moc neodpovídá), ale hlavně díky množství denního světla.




Pohanka je moc zdravá bezlepková neobilovina. Z člověku prospěšných látek, které obsahuje a je jich požehnaně, nutno vypíchnout hlavně rutin. Doporučeno je konzumovat pohanku 2x týdně (tady máme ještě rezervy). Má ovšem specifické aroma, na které si jeden musí zvyknout.




Na nebramboračku s pohankou potřebujeme:

100 g loupané pohanky
4 lžíce olivového oleje
1 velkou cibuli
2 mrkve
1/2 celeru
1 hrnek sušených hub
1,2 l zeleninového vývaru nebo vody (s vývarem je lepší a pokud nejste vegani použijte i masový)
4 stroužky česneku
sůl, majoránka, pepř, zelená petrželka




Postup:

Sušené houby v hrnku zalijeme vařící vodou. Pohanku přebereme, propláchneme a namočíme do misky se studenou vodou. Kořenovou zeleninu nakrájíme na kostičky, cibuli nadrobno. Olivový olej rozehřejeme v hrnci a pomalu na něm zesklovatíme cibulku. Přidáme zeleninu a okapanou pohanku a chvilku restujeme. Osolíme, opepříme, přidáme houby i s vodou a zalijeme vývarem. Vaříme asi 20 minut, až je pohanka i zelenina měkká. Nakonec dochutíme drceným česnekem, majoránkou a případně dosolíme.




Dobrou zimní chuť :).

Recept je od Hanky Zemanové.

neděle 23. prosince 2018

Náš žebráček


Koukám na fotky všech dokonalých a bohatých stromečků, plných růžových ozdob, které letos letí a napadá mě, co s nimi bude, když příští rok pofrčí třeba skořicová?




Kýčovité, třpytivé anebo plastové ozdoby jsem opustila už před pár lety. Každý rok se snažím o skromnou výzdobu s kousky, které se narodily hlavně pod mýma rukama. Letos to jsou pruhovaná srdíčka a hvězdičky s potiskem vloček. Ty měly být původně jemnější, ale šablona mi vyšla nějaká větší nebo co a neměla jsem už čas ji předělávat. Na vánočním jarmarku ve ScioŠkole jsem koupila pět keramických ozdůbek, co vyráběly děti. Jsou kouzelné. Nechybí perníčky a letos i jablíčka. Ta nejsou dokonalá, ale jsou naše z chalupy a moc se mi na stromečku líbí. K tomu pár papírových skládaných ozdob z předloňska a jedna skromná světýlka. A hotovo. Víc tam nechci nic.








Stromeček je letos takový hubeňoučký smrček s větvičkami jako roští a pokroucenými konečky. Prostě žebráček. Jeden by ho politoval. Já jsem z něj ale nadšená. Je to totiž stromeček místní. Z místního lesa. Je z prořezu stromků v lesích rodu Belcredi. Necestoval tedy přes půl Evropy v kamionu, nerostl ve školce jen k jednomu účelu. Hledala jsem nějakou schůdnější variantu než dokonalou jedličku z OBI. Plastové umělé koště nepřicházelo v úvahu. V květináči jsme to zkoušeli jeden rok a bohužel v paneláku nepřežil teplo a následnou aklimatizaci. Tato varianta je tedy pro mě osobně ideál. Určitě by se dal vybrat na zámečku i hezčí kousek. Jenomže to bychom museli přijít včas a než až den po prodeji. Už jen uklízeli a tento siroteček tam na nás poslední čekal. Byl to osud. Až skončí vánoce, tak ho rozporcujeme na kousky a odvezeme na chalupu. Smrkový je nejlepší na podpal v kamnech.




Fotky nejsou dobré. Už se stmívalo a já opět nestíhala. Omluvte jejich kvalitu. Máme doma maroda s echt angínou a to byl lehce zásah do časového harmonogramu. Takže zdobení se z dopoledne přesunulo na odpoledne. A focení z odpoledne na podvečer. Stíháte to? :D




Linecké, což bylo jediné cukroví co jsem v adventu stihla, je samozřejmě do posledního drobku pryč. Včera jsme narychlo upekly s Haničkou perníčky, aby bylo co zobat. Naštěstí, pro moji rozmlsanou rodinu, se přesouváme k babičce a ta má napečeno minimálně 12 druhů.




Práci jsem stihla nakonec všechnu a dokonce i balíčky dorazily včas. I ten na Nový Zéland. Poštu tímto letos chválím. Oproti loňsku velké zlepšení. Hotový mám salát a naložili jsme i utopence na Silvestra. Konečně hážu nohy nahoru a ty dvě neumytý okna ignoruju. Zcela :))).