středa 1. února 2017

Velký den pro celou rodinu.

Dnes byl velký den pro celou naši rodinu. Děti nastoupily do nové školy. Možná si říkáte "No a co jako?". Pro nás je to zcela zásadní krok. Změna, která bude mít vliv na život nejen našich dětí, ale i nás rodičů. Tou novou školou je totiž Scioškola, která jede na vlně svobodného vzdělávání.

Zpět na začátek. Předně musím říct, že pro mě není jednoduché veřejně mluvit o našem trápení se školou. Jsem ale pevně přesvědčená, že je nutné dobré informace šířit a vím, že je mezi Vámi většina maminek malých dětí, které budou výběr školy dřív nebo později řešit.

Obě děti, které nám osud nadělil do kolíbky, jsou z pohledu školství děti vadné. Hanička se narodila s těžkou vývojovou vadou řeči, která nese označení "vývojová dysfázie". Radeček má lehčí formu Aspergerova syndromu. Co to pro nás znamenalo, a co všechno máme za sebou, by vydalo na několik dalších článků. Pro nás jsou však v řadě směrů vyjímeční. Hanička je kopec pozitivních vibrací a energie. Krásně kreslí a nikdy se s ní nenudíte. Radeček je velmi inteligentní. V jedenácti letech mluví plynně anglicky, což se naučil úplně sám, jen tak mimochodem a je plný lásky a emocí a empatie (nevěřte tomu co se o dětech s autismem povídá). Zpětně mohu říct, že ze mě každý den dělají lepšího člověka. Čím déle jsem s nimi, tím víc žasnu, jakými mohou být děti učiteli, když se naučíte jim naslouchat.

Doma, ani jinde kde se pohybujeme, nemáme absolutně žádné problémy. To bohužel neplatí pro školu. Škola byla až do dnešního dne velké trápení celé rodiny. Všechny starosti mě přinutily ponořit se do tajů vod vzdělávání a školství. Začala jsem vidět všechno co je špatně a co děti, které tím projdou mění. Ničí jejich jedinečné osobnosti, dušičky a neplatí to jen pro děti s nějakou tou vadou.

Co vidím jako zásadní problémy? Jako první je známkování. Známkování je celé nesmysl. Co je to vlastně známka. Co hodnotí? Mám doma dva případy. Hanička díky svojí vadě, nikdy nedosáhne na jedničky. I kdybychom nechodili spát a učili se i doma dalších šest hodin, tak je nebude mít. To platí pro všechny děti, které mají i drobnější problémy. Prostě, když se tak narodíte, tak to nejde a nepůjde. Ano možná v první, druhé třídě, když bude hodná paní učitelka. Ale určitě základku s jedničkami nedokončí. Na druhou stranu mám doma to chytré dítě, které se šprtat nemusí a třeba v té angličtině má jen samé jedničky, aniž by jedinkrát doma otevřel učebnici. Za co tedy jsou ty známky. Za to jak se narodily? Je to fér? Další věcí jsou třídy po 25 - 30 dětech. Je vyloučené se věnovat dětem individuálně a učit je podle jejich schopností a možností v tak početné třídě. Testování. Záměrně nepíši zkoušení, tak jak ho znám ze školy já. Dnes jsou děti (hlavně na druhém stupni) testovány většinou písemnou formou. Vlastně ve škole minimálně mluví a nemají moc možnost verbálního projevu. A testují se pořád. Průměrně nám to na druhém stupni vycházelo na cca jeden test denně. Frontální výuka. To znamená, že učitel mluví, děti mlčí a zapisují si látku. Doma se ji naučí nazpaměť a pak doplní žádané informace do testu. Mmch učitelská věta "To co já po nich budu chtít" mě fakt zvedá ze židle. Co vidím jako evidentní je nechuť dětí k učení, která roste úměrně spolu s časem stráveným ve škole. Škola si vlastně ty otrávený puberťáky pomalu a jistě vyrábí sama. Tak bych mohla pokračovat hodně dlouho.

To co trápilo Haničku bylo, že si samozřejmě plně uvědomovala, že není tak dobrá jako ostatní děti (dysfázie nepostihuje intelekt, jen ho jakýmsi způsobem uzavře uvnitř hlavy a nedovolí mozku plně ho projevit a používat). Když byla menší, chtěla být jako Líza Simpsonová, protože "ta je tak chytrá". Velmi toužila nosit brýle. Ty nosí šprti. Nakonec se jí to splnilo:). Teď už je velká a chce být jen chytřejší. "Aspoň trochu mami". Natrápily a naplakaly jsme se spolu nad učením opravdu dosyta.

Pro Radečka učení není problém. Problém je pro něj pobyt ve škole jako takový. Při jeho intelektu a aspergeru je strašně těžké dělat věci, které mu nedávají smysl. Takových věcí je v klasickém školství hromada. Například si musel zapisovat všechna slovíčka do angličtiny, i když je dávno uměl. Jeho angličtinářka s ním odmítala dělat cokoliv navíc, aby se v angličtině nenudil i když jsme na to měli několik doporučení. Hodně ho trápili kluci ve třídě. Při jeho citlivosti byl téměř každodenním terčem a šikanu jsme řešili často. Ze školy chodil prakticky každý den utrápený.

Určitě si umíte představit co to všechno znamenalo nejen pro ně, ale i pro mě, pro mámu. Na celé rodině ležel velký, těžký mrak. Denně jsme přípravou do školy trávili řadu hodin a trápili se.

Protože jsem sledovala všechny nové trendy ve vzdělávání, věděla jsem, že se v Brně konečně otevírá Scioškola. Je to však škola soukromá a tak jsme museli nejdřív vyřešit financování. Na podzim jsme školu kontaktovali a začali jednat o přijetí našich dětí. V lednu jsme si konečně "plácli" a od druhého pololetí děti přestoupily.

Scioškola jede na vlně svobodné školy. Co to znamená? Dětem se tam věnují opravdu individuálně. Každé má dostatek času a prostoru na učení se a je spolutvůrcem svého vzdělávání. Ve Scioškole se neznámkuje, nepíší se testy a nedělají se domácí úkoly. Scioškola nemá ráda "papíry" (rozuměj byrokracii). Na každé dítě se pohlíží jako na jedinečnou lidskou bytůstku. Děti mají celý den volnost pohybu. Pořád něco dělají a přitom se učí. Už první návštěva nás ohromila. A ohromila i naše děti. Radeček do školy vplul, jako by se pro ni narodil. Haničce se tam taky strašně líbí, ale je si vědoma, že to bude náročné, než si zvykne na změnu. Ve staré škole najela totiž na jakýsi vlastní "režim přežití" a když v něm jste skoro 7 let, není změna jednoduchá. Vůbec však nepochybuji, že přijdou velké posuny vpřed. Další informace o svobodné škole a o Scioškole si můžete vygooglit.

Závěrem chci říct, že jsem hluboce přesvědčena, že naše školství se propadá. A přesto, že se na děti kladou stále větší nároky a objem učiva se zvyšuje, se plošně zhoršují výsledky školáků. Ke změnám ale nedojde, pokud nebudou požadovány námi rodiči.

Držte nám palce :).









12 komentářů:

  1. Držím palce a věřím, že Scio je ta pravá škola pro vaše děti! A jsem ráda, že někdo o Scio škole píše s takovým nadšením! Starší dceru škola brzy čeká, tak sonduji, čtu, zjišťuji...ráda bych aby ji také přijali na Scio, ale myslím, že moc šancí tady v Praze nemáme. Co psali, tak ani první třídu neotvírali, neboť ji obsadili sourozenci starších žáků...ještě máme čas, ale brzy nás to začne tlačit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Držím moc moc moc palce ať Vám to vyjde. Pevně věřím, po těch letech, že je to zcela zásadní věc pro dítě a formování jeho osobnosti. My jsme zatím na začátku. Po čase určitě přidám další článek, jak se tam děti mají :). Soukromé školy rostou jako houby po dešti. Odráží to velkou nespokojenost rodičů a frustraci dětí s klasickou školou.

      Vymazat
  2. Hanko moc dekuji, ze jste se takto otevrene podelila o svuj pribeh. Syn ma 3,5 roku a v pondeli jdeme k ped. Psychologovi, tusime, ze to bude take vyvojova dysfazie, snad aspon lehci, v mluveni ted dela pokroky. Ja tedy doufam, ze vse spolecnym usilim dozeneme, ale to ukaze az cas. Radeji si nechci predstavit, jak vam muselo rvat srdce videt vase milovane deti kdyz ve skole takto trpely!! Moc vam vsem preji a drzim palce at to vyjde! Hezky a klidny vecer. Nina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nino taky děkuju a držím moc palce. Dnes je výhoda, že už je více informací a možností, než jsme měli my před skoro deseti lety. Kdyby jste chtěla něco probrat, klidně napište. Není totiž odborník, jako odborník. I takovou máme zkušenost. Nejdůležitější je Vaše intuice matky :)

      Hezký večer :)

      Vymazat
  3. Dobrý den Hanko! Ať se vám a hlavně dětem v nové škole líbí! Dcera je v první třídě, občas bych nad postupy ve škole brečela. Ač nemá dcera žádné problémy, je ve škole chudák, je totiž pravdivá, upřímná dětská duše a ta to nemá v dnešní době lehké. Bohužel falešnost dětí a jejich rodičů je veliká. Proč se pořád někam chvátá, kam jsou děti hnány, na starosti všedních dní mají času dost... Upřímně, Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, je to tak. S některými rodiči je to fakt na prášky. Vím to od kamarádek učitelek, co by to chtěly dělat jinak, líp. Držím moc palce, ať se dcerka brzy "otřepe" aby se cítila ve škole aspoň trochu lépe.

      Hanka

      Vymazat
  4. Dekuji za zkusenosti a uprimnost. Jsem ucitelka. Ve skolce. A nekolik let jsem pred narozenim Rozy ucila. Sama jsem zacla byt nespokojena i jako ucitelka, vadilo mi ze vzhledem k poctu deti na tride a spouste aktivit nad ramec neni dost prostoru venovat se detem tak, jak bych si predstavovala a tech papiru... a me myslenky se s Rozou viri dal, dokonce me i napadlo, ze bych ji do skoly vubec nedavala, ale to je druhy extrem, chce to nejakou formu socializace... no jsem zvedava jak se jednou rozhodneme my.. at se vasim detem libi ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, myslím, že by každá učitelka měla mít nejdřív děti. Právě na druhém stupni jsme jich měli několik bezdětných. Dá to člověku úplně jiný pohled na svět dětí a umožní jiný přístup. Domácího vzdělávání bych se nebála. Na "západě" je takto vzděláváno mnohem větší procento dětí než u nás a nemají s tím problém. Konec konců je škola umělé prostředí a děti nemají (na rozdíl od dospělých) možnost volby.

      Držím palce ať se rozhodnote k Vaší spokojenosti.

      Hanka

      Vymazat
  5. Hezký den, Hanko, u nás je to jako přes kopírák. Starší Klárka (9,5 r.) - lehčí forma Aspergerova syndromu. Vlastně to byla úleva, když jsme na konci první třídy konečně znali diagnozu. Do té doby jsme věděli, že máme velice inteligentní holčičku, která ale ve školce, potom ve škole a jinde na veřejnosti svoji inteligenci maskuje chováním odpovídajícím mnohem menším dětem, případně je vnímána jako totálně nevychované dítě. Celou první třídu nám probrečela, byť s učením jako takovým absolutně neměla potíže. A ještě se nám k tomu přidala od 5r. cukrovka, která díky výkyvům glykemie změny nálad jen posiluje.

    Mareček (5,5) - totální mazel, který nikdy neměl problém s adaptací v kolektivu. A to i přesto, že je pozadu ve vývoji řeči a je zjevné, že to není jen o natrénování výslovnosti hlásek. Nepozná první hlásku ve slově, naučit se i jen krátkou básničku je pro něj nadlidský úkol. Plus tu jsou další náznaky (stále má zmatek v rodinných vztazích - kdo je čí máma, sestra apod.). V březnu jdeme do poradny a myslím, že směřujeme k diagnoze vývojová dysfázie. Snad to bude nějaká lehčí forma. Měl by jít letos k zápisu, ale vidím to na odklad. Uvidíme, kam se za ten rok posune.

    Každopádně moc děkuji za Váš příspěvek, protože jsme také z Brna a je dobré vědět, že když to ve škole nepůjde, máme nějakou alternativu.

    Držím Vám palce, ať se Vaše děti v nové škole dobře zadaptují.
    Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Katko moc děkuji za komentář. Takových dětí, jako jsou ty naše, je čím dál více. Teď jsem mluvila s paní z SPC Štolcova a mají v péči už víc než 1000 autistických dětí na jižní Moravě. A je jich na to pět. Musím říct, že s SPC mám velmi dobrou zkušenost. Ač jsou přetížení, vždycky jim šlo především o to dítě. Na rozdíl od školy. Držím Vám moc palce, máte toho taky nad hlavu. Na druhou stranu musím říct, že takové děti jsou opravdu dar. Vazba, která mezi vámi vzniká je jedinečná <3. Kdyby jste se chtěla na něco zeptat, klidně napište.

      Ať to zvládáte co nejlíp jde a odklad určitě dejte. Není kam spěchat.

      Hanka

      Vymazat
  6. Hanko, děkuju za super článek a přeju hodně pohody v nové škole - nejen dětem, ale i vám, rodičům. Při těchhle článcích je mi hrozně smutno, i když vyznívají optimisticky. Jak je možné, že toto stále dopouštíme, že se toto stále děje? Proč se to od Marie Terezie neposunulo ani o píď? Ach. Skončí to někdy? Jana

    OdpovědětVymazat