Skleněný pokoj

Dlouho nebylo knižní okénko. Ne že bych nečetla, ale nebyl čas o tom navíc ještě psát. O skleněném pokoji Vám ale napsat musím. Knížka Simona Mawera mě nadchla, dojala, strhla. Těšila jsem se na večer, až zalezu do postelu a budu číst. Poslední kapitoly jsem zhltla najednou.

Není to asi typické, aby o brněnské památce vile Tugendhat a o osudu jejich majitelů, psal britský autor. Musím ale říct, že to zvládl na jedničku. Kdybych jméno spisovatele neznala, myslela bych si, že to napsal našinec. Autor skvěle zachytil atmosféru první republiky a nastupujícího nacismu. Vykreslil velice dobře jednotlivé postavy a dějové linie, které se stále vracely jako nitky zpátky do unikátní funkcionalisté vily. Simon Mawer vilu několikrát navštívil. Do detailu prostudoval historii, český jazyk i němčinu. A do češtiny se prý zamiloval. Prý jej úplně dojalo, že výraz "pokoj" neznamená jen místnost, ale i "mír a klid". Pane Mawere já smekám.

Hlavními hrdiny jsou velmi bohatí novomanželé Liesel a Viktor Landauerovi. V Benátkách se setkají s německým architektem Rainerem von Abtem a dohodnou se s ním na stavbě vily, která byla ve své době něco zcela unikátního. Pozemek ve svahu s výhledem na Brno dostanou od rodičů, kteří na stejném pozemku ve spodní části bydlí ve vile Low Beer. Narodí se jim dvě děti, bohužel mnoho času jim není ve vile dopřáno prožít. Musí před přicházejícím nacismem prchnout do Švýcarska. Tam s nimi odjíždí i Viktorova milenka. V Brně zůstává Leislina přítelkyně Hana se svým židovským manželem Oscarem. Děj knihy končí až v devadesátých letech.

Jak to se všemi dopadne Vám ale neřeknu, abych Vás nepřipravila o zážitek. Tohle si musíte přečíst. Vřele doporučuji. V současné době se přímo vile Tugendhat natáčí film právě podle románu "Skleněný pokoj". Režíruje ho Julius Ševčík a bude mít skutečně hvězdné obsazení. Ten si nemůžu nechat ujít. Jo a ty trubičky mi pekla moje šikovná sestra a knížku mi v knihovně sehnala její kamarádka. Holky moc děkuju !

Žítkovské bohyně a piškot s malinami vobráceně


Vobráceně jsem to měla i s bohyněmi. Nejdřív jsem v létě navštívila Žítkovou a soukromé muzeum v domečku, kde žila a bohovala poslední bohyně, paní Irma. Psala jsem o tom tady. A teprve na podzim jsem se pustila do čtení.

Přečetla jsem knížku od Kateřiny Tučkové "Žítkovské bohyně" a pak od pana Jiřího Jilíka "Žítkovské čarování". Od Katky jsem četla "Fabriku", která se mi strašně líbila. Je psaná na základě informací z archivů a dokreslená příběhy několika postav, tak jak si Kateřina myslela, že se mohly skutečně stát. Mám historii strašně ráda a "Fabrika" mi pomohla lépe pochopit moje Brno.

Zpátky k bohyním. Bohyně ze Žítkové jsou fenomén Moravských Kopanic. Oblasti, která byla staletí odříznutá od zbytku světa. Život tam byl tvrdý a s nikým se nemazlil. Možná to byl jeden z důvodů, že tu odpradávna byly. Ženy, vědmy, čarodějnice, bylinkářky. Uměly léčit, věštit, předvídat, přivést lásku, zažehnat bouřku, rovnat spory, ale i uškodit. Byly uctívány i nenáviděny. Vrchnost se jich bála. Za většiny režimů byly pronásledované, týrané, vězněné a upalované. Definitivně je zničil komunistický režim. Jediní, kdo nad nimi držel ochranou ruku, byli nacisté. To všechno a mnohem víc, v knize najdete. Děj je popisován pohledem Dory, neteře bohyně Surmeny. Osudy obou žen jsou víc než napínavé a pohnuté. Jsou skoro neuvěřitelné. Místní o nich dodnes neradi mluví s cizími a mají jejich památku v posvátné úctě.

"Žítkovské čarování" s podtitulem "Pravdivý příběh žítkovských bohyní" je sbírka všeho, co se podařilo o bohyních autorovi zjistit. S poslední z nich, Irmou Gabrhelovou se autor dokonce sám setkal. Pokud Vás toto téma zajímá, tak doporučuji, pro doplnění informací.

Jediné co autorce "Žítkovských bohyní" musím vytknout a na druhou stranu to naprosto chápu, je, že příběhy jednotlivých postav přeházela a pozměnila. Důvodem bylo zachování alespoň částečné anonymity postav. Jak jsem se zmínila, v Žítkové je to citlivé téma a místní Kateřině Tučkové publicitu, kterou její kniha Žítkové přinesla, vyčítají.

A nakonec vobrácený piškot s malinami. Vobrácený je proto, že se nešlehají žloutky s cukrem a bílky zvlášť, ale šlehají se bílky s cukrem a pak se přidají žloutky a mouka. Ušetříte jednu mísu při přípravě a hlavně je piškot krásně nadýchaný a měkoučký, i bez prášku do pečiva. Recept mám od mojí maminky.

Potřebujeme:

6 vajec
240g krystalového cukru
240g hladké mouky
6 lžic oleje
špetka soli

Postup:

Oddělíme žloutky od bílků. Bílky s cukrem a solí vyšleháme v mixéru do sněhu, pak přidáme žloutky, olej a nakonec opatrně vmícháme mouku. Vlijeme na plech a urovnáme stěrkou. Pečeme na 180 st. ve vyhřáté troubě. Množství těsta je na jeden veliký plech v silnější vrstvě nebo na dva menší plechy v tenké vrstvě.

Dnes jsem na piškot natřela lučinu utřenou s cukrem a vanilkou. Z mražených malin ze zahrady a želatiny byla vrchní vrstva. Strašně dobrý. Nedožilo to večera :D.

Retro stolek, Heller a Summerhill

 

 

Dlouho nebyly knížky. Což není tím, že bych nečetla. Vysvětlím níže. Nejdřív Vám ale musím představit svůj nový poklad. Původní retro stoleček.

 

 

 

 

 



O prázdninách mi volal bráška, že kupují nový byt a původní majitel tam nechal skoro všechen nábytek, jestli nebudu něco chtít. Rozšířily se mi zornice :D. Pokud tam bude konferenční stolek, musí být můj. A byl tam a byl v perfektním stavu a už ho mám doma. Krasavec, miluju ho. Ještě jednou děkuju Alí :).

 

 

U příležitosti nového stolečku jsem vylepšila několik květináčů měděnou barvou ve spreji a osadila jsem hrníček po babičce sukulentem. Ráno obývák prolilo sluníčko, tak jsem si hezky naservírovala snídani na retro talířek, pěkně na prostírku z mojí dílny. Ta není retro, ta je nová. K tomu bylinkový čajíček do retro hrníčku od tchýně. Retro u nás doma prostě jede a hezky se snoubí s ostatními kousky.

Suzinka zvědavá jako vždy. Simon v klídečku na svojí milované sedačce s polštářkem pod hlavou, jen tak sleduje focení a snídání jedním očkem.

Ke knihám. Důvod proč jsem dlouho nepsala o přečtených knížkách byla tato bichle. Joseph Heller, Bůh ví. Román mám doma už asi dvacet let. Kdysi jsem ho koupila na doporučení, ale nebavil mě. Tak skončil zastrčený v knihovně.

 

 

Na jaře jsem ho vytáhla a dala si challenge zdolat ho. Na rovinu říkám, šlo to ztuha a pomalu. Jsem strašně umíněná a pořád jsem si říkala, že mě to určitě chytne a začne bavit. Nechytlo, nezačalo. Knížka je psaná pohledem krále Davida. Je plný narážek  a vtípků, jakože provázaných s dnešní dobou. Narážky a vtípky se mi dařilo detekovat. Starý zákon docela znám, ale bohužel mi to vůbec nepřišlo vtipné. Nakonec jsem si řekla, že na to zase dlabu, protože život je příliš krátký a krásný, abych si ho otravovala nudnou knihou.

Pokud by měl někdo zájem, za poštovné a balné zašlu zdarma :).

Summerhill je jiné kafe. Pokud se zajímáte o školství a cítíte, že v tom našem státním něco proklatě smrdí, pak je Summerhill vaše "must have". Summerhill je první skutečně demokratická a svobodná škola na světě, která byla založena už v roce 1921. Neuvěřitelné. Založil ji A.S. Neill, který je i autorem knížky.

Knížka je jednak příběhem života Neilla, jednak popisem školy a principu na kterém funguje a hlavně plná Neillových názorů, objevů z práce s dětmi a zkušeností. Rozhodně ji doporučuji, už jen z pozice rodiče. Pro mě osobně je neuvěřitelné o jak revoluční myšlenky se jednalo už ve třicátých letech.

V dnešní době funguje na světě více než čtyřicet demokratických škol, kterým byl Summerhill vzorem. A já jsem moc šťastná, že i ScioŠkola se v mnohém u A.S. Neilla inspirovala. Bohužel nelze aplikovat jako celek, jelikož to právní předpisy naší země nedovolují. Klasika.

Pokud máte děti, nebo je učíte a milujete je, tak si Summerhill prosím rozhodně přečtěte. Pokud chcete promrhat řadu večerů, tak si přečtěte i Hellera :D. I když sto lidí, sto chutí...


Hezký večer.

E-shop

Ochutnavač / Petr Elbling
Poslední dopis od tvé lásky / Jojo Moyesová

 

 

 

Dvě knížky, které jsem v poslední době přečetla. Ochutnavače mám půjčeného od kamarádky Helenky a Poslední dopis od kolegyně Jany. Holky děkuju :). Začnu Ochutnavačem.

 

 

Ochutnavač / Peter Elbling

 

 

 

 

Knížka se tváří jako volný překlad starého rukopisu ze 16. století. Ale není tomu tak. Je to historický román psaný pohledem hlavního hrdiny. Tím je Ugo DiFonte. Ugo je chudý venkovan, který se shodou okolností ocitne na dvoře vévody Federica, spolu se svou jedenáctiletou dcerou. Po letech častého hladovění zažívá pravý opak. Každodenní hostiny a vybrané pochoutky na hradě jsou ovšem vykoupeny soustavným strachem o svůj život. Stane se totiž vévodovým ochutnavačem pokrmů. Řemeslo brzy bravurně ovládne a studuje i účinky rostlinných jedů a testuje je sám na sobě. Miluje svou dceru Mirandu a je ochoten jejímu štěstí a cestě z chudoby obětovat vše.

 

 

 

 

Při čtení knížky, kde je středověký svět popisován velmi detailně a bez příkras, jsem měla intenzivní pocit, že my se dnes stále zabýváme myšlenkou, jak si život užít nebo prožít naplno. Tenkrát to byl však jediný cíl a to, prostě přežít. Doteď se nemůžu rozhodnout, jestli se mi román líbil nebo ne. Asi je to tím, že mi Ugo nebyl moc sympatický. Mám historii moc ráda a nejraději čtu to, o čem vím, že se to skutečně stalo. Opravdové příběhy vzbudí můj zájem a fascinaci dobou, ve které se odehrávají. Že je příběh zcela smyšlený, mě trochu zklamalo. Nicméně román je psán čtivě a svižně.

 

 

Poslední dopis od tvé lásky / Jojo Moyesová

 

 

 

 

S Jojo prostě nešlápnete vedle. Sice jsem raději, když má knížka nějakou přidanou hodnotu a někam mě posune dál... Ale, když si chcete po náročném dni odpočinout, příjemně se zasnít a přitom být tou správnou dávkou napínavosti nucena k dalšímu čtení, pak je Jojo ideální volba.

 

 

 

 

Poslední dopis se mi líbil zatím asi nejvíc. Příběh má tři časové roviny. Dvě se odehrávají v šedesátých letech a jedna v současnosti. Hlavní hrdinkou je Jennifer, manželka bohatého obchodníka, která se zamiluje do novináře Anthonyho. Jenny má autonehodu, po které ztratí paměť. Celý příběh rozmotá až postava ze současnosti, mladá novinářka Ellie. Ta najde v archivu náhodou milostný dopis...

 

 

 

 

Obě knížky můžu doporučit. I když Ochutnavače spíše pro otrlejší povahy. Poslední dopis zase pro duše romantické :).

 

Báječné oslavy

Dnes mám pro Vás doporučení na jednu kouzelnou knížku. Je dílem dvou úžasných matek (obě mají po třech dětech) a mých kamarádek, Míši a Markéty. S oběma už delší dobu spolupracuji a naše vztahy už dávno překročily čistě obchodní hranice.  Holky jsou strašně bezva a mám je moc ráda. Mají e-shop MÁMAMI, kde kromě výrobků SEW4HOME, najdete řadu krásných věcí od dalších českých tvůrců a značek. Knížka vyšla na podzim a  dostala jsem ji jako vánoční dárek.

Jaká knížka je? Je úplně jako Míša s Markétou. Upřímná, milá a čistá. Texty i nádherné fotky Vás vtáhnou do sváteční atmosféry, které je hlavním tématem "Báječných oslav". Holky jsou sestry a vyrůstaly a stále žijí přímo v centru Brna, jen pár kroků od Svoboďáku. To se v knížce odráží. Já jsem holka z vesnice. Pořád jsme byli jednou nohou na zahradě a oběd se vařil mezi rytím záhonků a sklízením jablek. Dětství ve městě probíhalo určitě trochu jinak a bylo v něm více prostoru pro rodinné procházky na Petrov, nedělní odpolední čaje a návštěvy. Ta představa se mi moc líbí. Vždycky mě to do města hodně táhlo. Mám cvrkot metropole strašně ráda, i když ten venkov mám hluboko v sobě.

Co v knížce najdete? Knížka je rozdělena do čtyř tematických kapitol. Čas na čaj, Narozeninová oslava, Piknik a Vánoce. V každé kapitole, kromě několika receptů, je i řada návodů ke tvoření, které zvládnete i spolu s dětmi.

Na fotkách je Míšina i Markétina rodina. To knížce dává velkou dávku upřímnosti. A je milé na ně koukat. Přesně takoví totiž všichni jsou. Grafické zpracování a kvalitní papír všechno povznesly. S čistým svědomím knížku vřele doporučuji. Objednat ji můžete tady nebo koupit v knihkupectví.

Vytvořit takovou knížku dá velkou práci a holkám i jejich rodinám patří velká pochvala. Držela jsem jim palce a byla strašně zvědavá. Tak a já jdu vyzkoušet nějaký recept z knížky. Hezký zbytek neděle.