TRIP Itálie/Slovinsko 2019


Původně nebyla druhá dovolená v plánu. Ale nepříjemnosti na které jsme narazili na první dovolené, nás zasáhly hlouběji, než jsme čekali. Tak jsme se společně dohodli, že chceme ještě strávit nějaké dny spolu jako rodina. My čtyři. Dvě noci v Itálii a zbytek u moře ve Slovinsku. Děti totiž chtěly šnorchlovat, jenomže v Itálii na straně Jadranu to na šnorchlování není, a dál na jih se nám nechtělo.

Máme ve Veroně kamarády, takže volba Itálie byla jasná. A byla to skvělá volba. Večer po příjezdu jsme byli pozváni na italskou oslavu narozenin. Podávala se výborná polentová kaše, jakou umí jen veroňané a guláš z divočáka, který byl střelený přímo na Monte Baldu. K tomu skvělé italské vínko. Dopoledne další den jsme si vyšlápli pastvinami k Monte Baldu a dali si oběd s výhledem na Lago. Odpoledne pro nás kamarád zajistil překvapení. Let malým letadlem nad Lagem di Garda a nad Veronou. Byl to nádherný zážitek, hlavně pro děti, kterým pilot půjčil na chvilku i řízení letadla. Večer naši muži stihli fotbalový zápas italské první ligy Verona/Bologna. My ženy si zatím užily noční Veronu se sklenkou vína. Když najdete někoho, kdo jede na stejné vlně jako vy, je to v dnešní době blaho.

Co mě zaujalo během letu bylo, že nad Lagem byl úplný klid a žádné turbulence. Nad pevninou to bylo horší a pilot Massimo nám říkal, že přímo nad Veronou letět ani nemůže. Město kumuluje takové teplo, které pak nerovnoměrně stoupá nahoru, že by to s námi příliš házelo. Když si pak uvědomím jak velká plocha z pevniny už je zastavěná a kolik tepla pak proudí do atmosféry...

Ráno jsme se rozloučili a přesunuli se do Padovy. Ještě jsme v Padově nebyli a byla po cestě. Chtěla jsem navštívit nejstarší botanickou zahradu na světě, ale ouha, v pondělí zavřeno. Příště budeme vědět :). Město je to kouzelné s řadou krásných staveb a starých malebných uliček. Protíká jím několik kanálů, překvapivě čistých i s rybami. Bohužel čistý nebyl kanál kolem kulatého náměstí, dominanty města. Škoda veliká. Nechat si takovou krásu hyzdit hromadou plastovek.

Slovinsko nás mile překvapilo. Hlavně čistotou moře. Voda byla krásně teplá a průzračná. Pláže čisté a uklizené. Nás teda na ty městské moc neužije a tak jsme hledali nějakou zastrčenou. A povedlo se. Našli jsme pohádkovou pláž "Bele skale" pod vysokým útesem. Minimum lidí, díky špatnému přístupu po příkré stezce dolů. Moře bylo jako dělané na šnorchlování. Absolutně čistá voda s hejny rybiček i větších ryb, medúz (ta na fotce má průměr asi 20 cm a byly k vidění i mnohem větší kusy), krabíků, obřích mušlí, ústřic, škeblí a dokonce krevetek. Škoda, že jsme nechali doma kameru pod vodu. I já jsem strávila šnorchlováním několik hodin a spálila si přitom trochu zadek :D.

Bydleli jsme v Izole a zajeli si i do krásného Piranu. Typické úzké uličky, vůně grilovaných ryb a výborná zmrzlina. Všechno co si lze přát od dovolené u moře. Jediný problém bylo parkování. Všude přeplněno a předraženo. Místní policisté nesmlouvaví a tak jsme si vysloužili pokutu za stání v zákazu. Nebyli jsme jediní a potkali jsme aut s vylepenou pokutou několik. Tak bacha na ně!

Cestou zpátky jsme si vyšetřili celé odpoledne na Slovinský Triglav. Kolem Bledu jsme jen profrčeli, když jsme viděli to množství turistů, a vzali to dozadu na Bohijn. Ten nás vzal za srdce. Takový klid a čistá příroda. Půjčili jsme si loďku a kochali se. Dali jsme i vodopád Satiny. Až na to vstupné a parkovné taky paráda.

Cestou domů jsem nad cestováním přemýšlela, protože přesto, že to bylo krásné a měli jsme se dobře, vrtá mi hlavou co je na tom všem špatně. Vždycky jsem jezdila ven moc ráda. I když nesnáším vedro a táhne mě to spíš na sever než na jih. Poslední dobou mám ale pocit, že se z cestování stalo novodobé náboženství. Všude kam se člověk hne je přeplněno. Plno je ve městech, u moře i na horách. A mě čím dál míň baví hledat klidná místa. Potřebuju čerpat harmonii, protože svět je v dost šíleném stavu a rovnováha se drží čím dál hůř. O dopadu cestování na ekologii se raději ani nebudu zmiňovat. A jak to cítíte vy?

Letos 400

Připojuji se k hromadě novoročních bilančních příspěvků. Pokouším se ohlédnout zpátky a poskládat v hlavě jaký vlastně byl. Po pracovní stránce hodně náročný, ale tento příspěvek o práci nebude. Nebude ani o mém milovaném muži, ani o mých milovaných dětech. Nebude ani o chalupaření, kterému jsme minulý rok věnovali každou volnou chvilku a letos budeme intenzitu stupňovat. Tento příspěvek bude bilancovat moje běhání a co mi přineslo.

Za měsíc to bude šest let co jsem se Simonem pomalu rozběhla. Podařilo se mi nepřepálit začátek a podařilo se mi vydržet. Možná to bude tím, že jsem si běhání udělala takové, aby mi dělalo hlavně radost. Abych s nikým nesoupeřila (zásadně se vyhýbám všem závodům a soutěžím), hlavně ne sama se sebou (tělo je kamarád, ne nepřítel, kterého mám překonat). Aby to bavilo mě i Simona (bez něj bych se asi nerozběhla). Časem jsem začala využívat běžeckou aplikaci. Přiznávám, že mě trochu motivuje a hřeje, když koukám na naběhané kilometry.

Letos jsme skončili na čísle 400. Není to nic extra. Znám lidi co to naběhají za půl roku a znám i takové co za dva měsíce. Pro mě je to hezké číslo, když si vezmu, že třeba přes léto jsme v letošních vedrech neběhali skoro vůbec. Průměrně to vychází na kilometr a něco denně a taky už mi není dvacet (a bohužel ani třicet :)). To ale vlastně není důležité.

Důležité je, co to dělá se mnou vnitřně. Ponořím se teď trochu hlouběji (nebojte nebude to moc dlouhé). Celoroční běhání v lese mi umožňuje velmi intenzivní kontakt s přírodou. Sledovat pravidelné změny v běhu dnů, týdnů, měsíců a ročních období mi umožnilo pochopit tolik věcí. Jak všechno souvisí se vším, jak je důležitý kruh, jak je silný život, jak jsme my lidé malí a nedůležití, jak je všechno co nás obklopuje velké a přesahující, jak málo toho víme, jak si nabubřele myslíme, že všemu rozumíme a jak přírodě strašně moc ubližujeme. Jak všechnu sílu a lásku máme každý v sobě. Nejde ji získat z venku. Nepřinese nám ji žádný guru, falešný prorok nebo náboženství. Všechno je v každé živé bytosti už obsaženo. I v člověku. Stačí to jen objevit. A to jak "to" čím dál více lidí hledá někde venku, ukazuje jak velkou chybou bylo naše oddělení od přírody, od lesa. Les je moudrý, je neuvěřitelně sociální, pro udržení života nezbytný. V jedné hrsti lesní hrabanky je víc živých organismů, než je lidí na planetě. Les je zázrak, o kterém víme pořád strašně málo. Poslední dobou se k němu obrací i čím dál víc vědců a poukazují ne na prospěšnost, ale přímo nezbytnost lesa. I to dlouhé sucho ukazuje jak moc nám chybí dostatek stromů. Les mi rezonuje v hlavě.

 Běhám zásadně bez sluchátek. Nechci se připravit o všechno co ticho lesa přináší. Musela bych být padlá na hlavu, kdybych vběhla do starého lesa a místo větru a ptáků ve větvích poslouchala tuc tuc tuc. Neběhám ani moc rychle. Vlastně spíš pomalu, abych stíhala koukat kolem sebe. Často se zastavuji, když narazím na nějakou bylinku nebo třeba na srnky, což se stává dost často a já jsem vděčná, že mám psa, co zvěř nehoní a můžeme ji tak v tichu spolu pozorovat (ano, můj pes by v divočině musel přejít na veganství). Běhání se stalo mojí nejoblíbenější kratochvílí a přiznávám, že si čas na něj kradu i na úkor práce a rodiny. Na druhou stranu nechodím nikam na vínka nebo na nákupy s kamarádkami. Nechodím na nehty, ani na kosmetiku. A když nechodíme do lesa běhat, chodíme do lesa na bylinky. Když nejdeme běhat, ani na bylinky, tak vezmeme pytel a jdeme sbírat do lesa odpadky. To je zábava, co nikdy nekončí. Naopak je jí čím dál víc.

Sranda je, že básním o běhání a momentálně běhat nemůžu. Měla jsem oteklý palec na noze a když splaskl, tak jsem dostala silný zánět vedlejších dutin, protože mi v dílně poslední dny před vánocemi nejelo topení. Což je taky sranda, když si vezmu, že běhám prakticky v každém počasí celý rok, až do mínus pěti a pak mě odstaví pár dní v chladné místnosti u šicího stroje. Teď se ještě doléčuji, takže nějaké vyběhnutí přichází v úvahu nejdříve za týden.

Co napsat na závěr, po všem co jsem sem vysypala? Vím, že běhání není pro každého. Ani každý nemá možnost zajít pravidelně do lesa. Vytvořili jsme bohužel svět, kde jsme přírodu od člověka oddělili. Ale stačí i maličkost. Třeba zasít semínko do truhlíku.

Přátelé mějte rok 2019 přesně podle Vašich představ. A ty představy slaďte trochu s přírodou, jo? Bez ní to tady na Zemi nezvládneme. Fakt ne...

SCIO? ANO nebo NE?


Úvodem bych Vás ráda upozornila, že všechno co si teď přečtete, jsou zcela subjektivní názory jedné mámy, která se o vzdělávání hodně zajímá, ale není "študovaný" odborník v oboru školství:).

Pár starších příspěvků o škole na blogu najdete. Stačí do lupy napsat SCIO. Dnes se hlavně zastavím u toho, pro jaké děti je vlastně ScioŠkola vhodná. Resp. pro jaké rodiče a děti. Protože to rozhodnutí je na nás rodičích.

Čas běží, věci se dějí a informace se šíří. Co nám přišlo před pár lety jako utopie, to je dnes realita. O tom, že reforma školství je nutná, že školství zaspalo dobu, se píše všude možně. To je skvělé. Svět se mění strašně rychle a nesmyslné biflování hromady informací, které jsou dobré tak do milionáře a jsou dostupné na pár kliknutí, je plýtvání drahocenným časem a dětstvím. V souvislosti s tím milionářem jsem narazila na jeden dokument. Je sice v angličtině a bez titulků, ale jeho myšlenku jistě pochopí i neangličtináři. MOST LIKELY SUCCEED. Doporučuji.

Doporučuji taky povídání s paní doktorkou Nováčkovou. Na YouTube toho najdete více a její lidský přístup mně učaroval. Protože to, o čem mluví (hlavně respektovat a být respektován) a její vize ideálního školství, v široké škále naplňuje právě ScioŠkola. Odkaz ZDE.

Než začnete vůbec uvažovat o ScioŠkole je dobré provést restart hlavy. Zbourat to, co si většina lidí pod pojmem vzdělávání představuje. Sezení v lavicích, frontální výuka, testy, vynucená autorita a hlavně soutěž.

Pro jaké děti je tedy ScioŠkola vhodná? Chce se mi napsat pro všechny, ale najdou se určitě děti, kterým příliš svobody a vlastní zodpovědnost v přístupu k učení nebude vyhovovat. Jsou děti, které potřebují mít všechno nalinkované. Nejsme všichni stejní a to je dobře. Společnost má být pestrá. Stejně tak pestrá by měla být nabídka škol a přístupu ke vzdělávání.

Jsou taky děti rodičů, kteří jsou výkonnostně orientování. Jestli vidíte ve svém malém Pepíčkovi právníka nebo úspěšného managera nadnárodní společnosti, možná nebudete se ScioŠkolou spokojeni. Být právníkem by totiž musel chtít sám Pepík, ne tatínek.

Řeší Toník v pěti gravitaci, pitvá mouchy pod mikroskopem, má hlavu plnou šílených nápadů a chvilku neposedí? Mrská v šesti násobilku a nutí Vás, ať s ním počítáte? Čte knížky v době, kdy se ostatní učí podepsat? Chce dělat všechno samo a podle sebe? Pak bude ve ScioŠkole jako ryba ve vodě. Každému dítěti je tam umožněno jet vlastním tempem. Kdo frčí, ať frčí. Kdo potřebuje času víc, dostane ho.

Celkově mám silný pocit, že naše tradiční školství je orientované spíše na vzorné holčičky. Krasopis, úprava sešitů, přesně vyplněné testy, mluvit jen když jsou tázány, pořádek v lavicích... Před pár dny jsem byla ve ScioŠkole a musela jsem se smát při pohledu do klučičí a holčičí šatny. U holek vzorně uklizeno, u kluků jako když tam někdo hodí bombu. ScioŠkola ctí klučičí princip. V družině oheň na dvoře? Klidně. Kočkování s průvodci? Jasně. Vybití přebytečné energie? Splněno.


A co s dětmi dál? Dostanou se někam na školu, když nebudou "nadrcení"? Ještě nevím, ale jak tak sleduji vývoj u mých puberťáků a nárůst jejich vlastní vnitřní motivace, nebojím se. Dětem se čas na "základce" krátí a sami začínají mluvit a přemýšlet nad tím, co bude dál a co bude nutné pro to udělat. Sami se dohodly s průvodci, že chtějí připravit na přijímačky. A budou se tomu věnovat ve škole. Podle toho co slyším kolem sebe, tak je v dnešní době zcela běžné, že se děti musí na přijímací zkoušky připravit zvlášť a rodiče jim platí doučování ve volném čase. Vznikla dokonce celá řada komerčních firem, které se na doučování k přijímacímu řízení specializují. Co tedy děti těch devět let ve škole dělaly? K čemu všechny ty testy a učení se zpaměti?

Přišel mi jeden dotaz, jak si pak děti zvyknou na režim, povinnosti a zvonění, když mají takovou svobodu. Je to trochu úsměvné. Děti se přece pohybují v reálném světě plném zákonů, norem a nařízení. Jsou inteligentní a rostou a dospívají. Plně si uvědomují, že když o něco usilují, musí něco splňovat. A i ScioŠkola má svůj rozvrh, režim a svoje pravidla, na kterých se dohodnou děti s průvodci a která se pak musí dodržovat. Jistě to bude náročnější, ale bonusy, v podobě velké samostatnosti, schopnosti hájit svoje názory a prezentovat je, budou k nezaplacení.

Přiložené foto je z naší ScioŠkoly a upřímně mě vůbec nepřekvapí, když se tam to prase objeví :))). Moc, opravdu moc bych si přála být zase dítě a chodit do takové školy. Dnes jsem se ptala svého synovce, který před rokem přestoupil také do ScioŠkoly a je ve čtvrté třídě, jestli je něco, aspoň jediná věc, která byla na staré škole lepší než ve ScioŠkole? Zavrtěl jen hlavou a říká: "NIC".

Švestka a jablíčka


Chalupaření se nám pěkně dostává pod kůži. Všechny ty obyčejné věci jsou jako pohlazení po duši. Polínka praskají v kamnech, nádobí se myje v lavoru a nohy jsou ve starých vietnamkách neskutečně špinavý a šťastný.

O víkendu jsme se na chalupě rozloučili s prázdninami. Bylo nás pět dospělých a pět dětí, což je maximální kapacita lůžek naší chaloupky. Tolik šikovných rukou se muselo zneužít (muhehe) a tak chlapi pokáceli dvě staré švestky a protože jsou straaašně šikovní, tak ze švestkových kmenů nařezali nové lavičky a špalky k ohništi, co máme v zahradě nahoře u lesa.

Švestkové dřevo má nádhernou barvu a je pěkně tvrdé, tak doufám že nám vydrží. Posezení jsme hned otestovali a upekli kuřata v popelu. Recept jsme zkoušeli poprvé minulý rok a je to děsně dobrý. Jak na ohnivý kuře najdete tady.

Jako správní kapitalisti zneužívající dětskou práci jsme potomky, kteří udrží v ruce sekeru, pověřily zpracováním zbytků dřeva. Nasekaly toho takovou hromadu, že nám skoro zmizely okna od chalupy.

Ženská polovina česala letní jablíčka. Jsou tak šťavnatý, barevný a neskutečně dobrý. Je to nádhera. Natahovat se po nich z žebříku a skládat je do bedýnek jedno po druhém.

Zajímavé je, jak pomalu plyne na chalupě čas. Ten rozdíl vnímám jako velký. Doma nebo v práci se jeden ani neotočí a je zase večer. Tam ne. A přitom se pořád něco dělá a děje. Pocit vnitřního klidu není vůbec žádné klišé, ale moje chalupářská realita.

Zítra ráno to vypukne v poněkud jiném režimu. Pro nás září díky ScioŠkole neznamená stres. Žádné kufříky do výtvarky, hromady sešitů a hnusné plastové obaly. Vyřídili jsme jen šalinkarty. Oba se do školy těší. Malej velkej se dokonce nechal slyšet, že si letos vyžádá hodinu matiky navíc. U dítěte, které mělo díky bývalé státní škole takový blok, že při předložení jakýchkoliv matematických příkladů břečelo, je to změna neskutečná. Protože když se chce, tak to jde. I bez známkování, bez vyhrožování a podobných nesmyslů. Hrozně bych přála všem dětem takovou školu mít. Snad to tak jednou bude. Já tomu pevně věřím.

Prozatím všem dětem, prvňáčkům zvláště, přeji vykročení pravou nohou. A mějte s námi dospělými trpělivost. Někdy nám to fakt trvá a umíme být neskutečně zabednění :))).

VNITROBLOCK 

Český jarmark ve Vnitroblocku ukončil jeden hodně náročný měsíc mé práce. Uf! Výprodej, změna sortimentu, focení, dvě velké prodejní akce a dvanáctihodinové směny v dílně. Na jednu ženu je toho dost. Jsem unavená, ale je mi dobře.

Mint v Brně byl hodně intenzivní a pro mě cenný. Dnešní Vnitroblock příjemný a plný krásných setkání. Hodnotím velmi pozitivně. Prodejní prostory byly velká divočina, ale to k Vnitroblocku patří a dělá to tu správnou hipsta náladu. Současně se konal Asijský street food pop up. U toho nemohla chybět moje malá velká :).

Už zítra se vrhám na focení neprodaných kousků, protože ten prázdný e-shop je váženě ostuda veliká. Příští týden došiji několik sukní na přání a dopřejeme si prodloužený víkend na chalupě. Pak ještě týden v dílně a následuje vytoužená dovolená s partou těch nejúžasnějších lidí a milovníků ridgebacků v nádherné přírodě. Už to fakt potřebuju.

Strašně moc děkuji všem novým majitelům sukýnek, halenek, šatečků nebo třeba zajdů. Děkuji za krásná a milá setkání. Slova chvály a ocenění kvality. Děkuji moc a těším se na další...