sobota 7. září 2019

Koprovka z pečené cukety





Zaregistrovala jsem nářky co s cuketou :). Cuketa je obdivuhodná zelenina. Ochotně přijme v kuchyni jakoukoliv roli. Řadím ji hned za cibuli a brambory. Funguje taky jako extra zdravé zahušťovadlo. Nedávno jsem cuketu použila i do svíčkové pečeně. Dnes z ní byla koprovka.

Na pečínku s koprovou omáčkou z cukety potřebujeme:

velký pekáč s poklopem
vepřovou kotletu bez kosti cca 1 kg
jednu velkou cuketu
2x cibuli
2x stroužek česneku
1/4 celeru
bobkový list
sůl, pepř
třtinový cukr
lžička citronové šťávy
zakysanou smetanu
žloutek
1/4 z kostky másla
svazek čerstvého kopru

Postup:

Cuketu oloupeme, vydlabeme střed se semínky a nakrájíme na kostky. Cibuli oloupeme a nakrájíme na osminky. Celer oloupeme a taky nakrájíme na kostky. Stroužky česneku oloupeme a rozpůlíme. Pečeni opláchneme a osušíme čistou utěrkou. Pak ji po povrchu dostatečně osolíme a opepříme. Prsty sůl a pepř vmasírujeme do masa. Na pánvi rozpustíme polovinu z másla a pečeni rychle vcelku zatáhneme po všech stranách. Zataženou pečeni vložíme do pekáče. Pánev vytřeme a rozpustíme druhou část másla a rychle orestujeme všechnu pokrájenou zeleninu, kterou při restování osolíme a opepříme. Zeleninu přemístíme taky do pekáče a do pánve vlijeme horkou vodu, kterou pánev vypláchneme, ale nevylijeme. Vlijeme ji do pekáče k masu a zelenině. Vody musí být dostatečné množství, aby bylo následně dost na omáčku. Vložíme dva bobkové listy. Pekáč zakryjeme poklopem a vložíme do trouby vyhřáté na 200 stupňů. Po 20 minutách teplotu stáhneme na 100 stupňů a pečeme cca hodinu.

Pečínku vytáhneme z pekáče a celý výpek i s upečenou zeleninou přemístíme do hrnce. Pečínku vrátíme do pekáče a vložíme odkrytou na 10 minut ještě zpátky do trouby. Potom ji vytáhneme a nakrájíme na plátky. Obsah hrnce rozmixujeme ponorným mixérem (bobkový list vytáhneme). Ochutnáme a podle potřeby přichutíme lžící třtinového cukru, citronovou šťávou a solí. Vložíme nadrobno nasekaný kopr a necháme projít krátce varem. Vypneme a hned zašleháme žloutek a následně zakysanou smetanu.

My jsme měli s domácím houskovým knedlíkem. Hotová omáčka má výbornou výraznou chuť a je krásně hustá díky cuketě a ostatní zelenině rozmixované dohladka.






neděle 1. září 2019

TRIP Itálie/Slovinsko 2019


Původně nebyla druhá dovolená v plánu. Ale nepříjemnosti na které jsme narazili na první dovolené, nás zasáhly hlouběji, než jsme čekali. Tak jsme se společně dohodli, že chceme ještě strávit nějaké dny spolu jako rodina. My čtyři. Dvě noci v Itálii a zbytek u moře ve Slovinsku. Děti totiž chtěly šnorchlovat, jenomže v Itálii na straně Jadranu to na šnorchlování není, a dál na jih se nám nechtělo.







Máme ve Veroně kamarády, takže volba Itálie byla jasná. A byla to skvělá volba. Večer po příjezdu jsme byli pozváni na italskou oslavu narozenin. Podávala se výborná polentová kaše, jakou umí jen veroňané a guláš z divočáka, který byl střelený přímo na Monte Baldu. K tomu skvělé italské vínko. Dopoledne další den jsme si vyšlápli pastvinami k Monte Baldu a dali si oběd s výhledem na Lago. Odpoledne pro nás kamarád zajistil překvapení. Let malým letadlem nad Lagem di Garda a nad Veronou. Byl to nádherný zážitek, hlavně pro děti, kterým pilot půjčil na chvilku i řízení letadla. Večer naši muži stihli fotbalový zápas italské první ligy Verona/Bologna. My ženy si zatím užily noční Veronu se sklenkou vína. Když najdete někoho, kdo jede na stejné vlně jako vy, je to v dnešní době blaho.







Co mě zaujalo během letu bylo, že nad Lagem byl úplný klid a žádné turbulence. Nad pevninou to bylo horší a pilot Massimo nám říkal, že přímo nad Veronou letět ani nemůže. Město kumuluje takové teplo, které pak nerovnoměrně stoupá nahoru, že by to s námi příliš házelo. Když si pak uvědomím jak velká plocha z pevniny už je zastavěná a kolik tepla pak proudí do atmosféry...




Ráno jsme se rozloučili a přesunuli se do Padovy. Ještě jsme v Padově nebyli a byla po cestě. Chtěla jsem navštívit nejstarší botanickou zahradu na světě, ale ouha, v pondělí zavřeno. Příště budeme vědět :). Město je to kouzelné s řadou krásných staveb a starých malebných uliček. Protíká jím několik kanálů, překvapivě čistých i s rybami. Bohužel čistý nebyl kanál kolem kulatého náměstí, dominanty města. Škoda veliká. Nechat si takovou krásu hyzdit hromadou plastovek.









Slovinsko nás mile překvapilo. Hlavně čistotou moře. Voda byla krásně teplá a průzračná. Pláže čisté a uklizené. Nás teda na ty městské moc neužije a tak jsme hledali nějakou zastrčenou. A povedlo se. Našli jsme pohádkovou pláž "Bele skale" pod vysokým útesem. Minimum lidí, díky špatnému přístupu po příkré stezce dolů. Moře bylo jako dělané na šnorchlování. Absolutně čistá voda s hejny rybiček i větších ryb, medúz (ta na fotce má průměr asi 20 cm a byly k vidění i mnohem větší kusy), krabíků, obřích mušlí, ústřic, škeblí a dokonce krevetek. Škoda, že jsme nechali doma kameru pod vodu. I já jsem strávila šnorchlováním několik hodin a spálila si přitom trochu zadek :D.








Bydleli jsme v Izole a zajeli si i do krásného Piranu. Typické úzké uličky, vůně grilovaných ryb a výborná zmrzlina. Všechno co si lze přát od dovolené u moře. Jediný problém bylo parkování. Všude přeplněno a předraženo. Místní policisté nesmlouvaví a tak jsme si vysloužili pokutu za stání v zákazu. Nebyli jsme jediní a potkali jsme aut s vylepenou pokutou několik. Tak bacha na ně!





Cestou zpátky jsme si vyšetřili celé odpoledne na Slovinský Triglav. Kolem Bledu jsme jen profrčeli, když jsme viděli to množství turistů, a vzali to dozadu na Bohijn. Ten nás vzal za srdce. Takový klid a čistá příroda. Půjčili jsme si loďku a kochali se. Dali jsme i vodopád Satiny. Až na to vstupné a parkovné taky paráda.







Cestou domů jsem nad cestováním přemýšlela, protože přesto, že to bylo krásné a měli jsme se dobře, vrtá mi hlavou co je na tom všem špatně. Vždycky jsem jezdila ven moc ráda. I když nesnáším vedro a táhne mě to spíš na sever než na jih. Poslední dobou mám ale pocit, že se z cestování stalo novodobé náboženství. Všude kam se člověk hne je přeplněno. Plno je ve městech, u moře i na horách. A mě čím dál míň baví hledat klidná místa. Potřebuju čerpat harmonii, protože svět je v dost šíleném stavu a rovnováha se drží čím dál hůř. O dopadu cestování na ekologii se raději ani nebudu zmiňovat. A jak to cítíte vy?

neděle 5. května 2019

Vesnovka na talíři





Tenhle plevel je s lidmi kamarád. Vesnovka, alias divoká brokolice, roste všude, kam se vrtne člověk. Aktuálně na ni narazíte na každém sídlišti. To ovšem není výhoda, ale nevýhoda. Najít ji na místě, které přímo nesousedí se silnicí nebo není občůrané pejsky a je aspoň trochu čisté, je úkol nadlidský.




Vhodné místo ke sklizni vesnovky jsem našla až minulý týden, kdy už byla skoro rozkvetlá. Ideální je totiž trhat ke konzumaci nerozvité květy, stejně jako u klasické brokolice. Ve Francii je to oblíbená pochoutka.




Vesnovka se upravuje na páře nebo ji můžete krátce podusit na másle se špetkou muškátového oříšku. Hodí se i do bramborové kaše a k rýži. Na fotce je s bramborem zapečeným s parmezánem. Pro mě osobně je to jednou za rok zajímavé zpestření pozdně jarního jídelníčku o trochu divočiny :).



pondělí 8. dubna 2019

V járku? Pod slámou!




Chalupářská sezóna zahájena. Vymetla jsem poprvé v tomto roce kamna a zatopila jsem v kuchyni. Kdo sleduje naše chalupaření, může zajásat. Je tu první report.






Dvorku kralují narcisy, tulipánky se teprve chystají. Zahrada je plná sedmikrásek, fialek, popence a plicníku. Bylinkářův ráj. Bohužel na ně nebyl čas. Kdo chce sklízet, musí totiž hlavně zasít! Letos jsem se rozhodla vyzkoušet permakulturní způsob pěstování brambor. Místo v hlíně, pod slámou. Prý je to metoda pro líné sedláky. Ha ha, tak do toho jdeme. To byste ale neřekli, co je za problém sehnat balík sena. Mám ovšem nejúžasnějšího tatínka, který mi dva sehnal. Děkuju tati <3. Když jsem slámu vytáhla a začala zasypávat naklíčené brambory hned to vzbudilo zájem sousedů. Ano, i u nás na chalupě máme Kelišky. A jednu obvzláště Keliškovatou. V současné době nás má jako na dlani, protože nový soused, který má zahradu mezi námi, bude dělat nový plot a ten starý sundal i s keři, které jí bránili v soustavném monitoringu. Tak teď monitoruje sázení brambor :D.





Držte nám palce. Jsem strašně zvědavá. V nejhorším budeme bez brambor, nic horšího se stát nemůže, říkám si. Ale ve skutečnosti chci brambory jak granáty a výnosy jak v Rusku. Je to jasný?Tam měli všechno balšóje. Pamětníci ví.




Do hlíny jsem stihla zaset taky hrášet, pastiňák, petržel, roketu, fazole, mrkev, řepu, ředkvičky a měsíček. Příští neděli pokračuju. Záda a zadek cítím ještě teď, ale rejpání v hlíně je moje.




Každá návštěva nám nachystá nějaké překvapení. Tentokrát to byla invaze majek fialových. Byly všude. Snad se postupně přestěhují, třeba k druhému sousedovi, který tam zatím nemá ani jednu. No jo, nepřestěhují. Jeho zahrada je totiž dokonalá (narozdíl od té naší). Travička jak na golfu, záhonky podle pravítka. Všechno natřený a srovnaný. Občas s mužem stojíme a vzdycháme přes plot. Mají to opravdu krásné. Ale není to hmyzu friendly. My asi nebudeme nikdy mít zahradu jak z katalogu. Nám to nejde. Muž mi říká, dívej ta prasklina na sklípku, měl bych to opravit. Jenomže v té prasklině jsou včelky samotářky. Vyklidíme ten dřevník? Nejde to, vždyť se tam líhnou roháči. V pumpě má asi hnízdo sýkorka. Co s tou pláňkou švestky co nám roste uprostřed záhonu, vykopeme ji? No jo, když zrovna začíná kvést, to jí nemůžeme udělat. A ta hromada proutí? Vidělas těch ještěrek? S náma je to těžké. Je mi líto i pavouků, co po zimě vymetám z rohů v chalupě.



neděle 6. ledna 2019

Bramborové placky




Po nášupu cukroví a bramborového salátu jsem měla v plánu hned od 1.1. odlehčit. Zasáhla ale nemoc a moje tělo si říká o úplně jiné pokrmy. Honí mě chuť na samou klasiku. Dnes po dopolední procházce jsem vařila křenovou omáčku s knedlíkem a pak se do hlavy zavrtala tak intenzivní myšlenka na bramborové placky, že jsem do hrnce prostě musela nasypat kilo brambor. Kdo si pospíší, stihne průběh tvorby placek na IG ve stories :).

Potřebujeme:

1 kg uvařených a oloupaných brambor
300 - 500 g polohrubé mouky + na podsypávání
1 vejce
sůl
máslo
povidla

Postup:

Brambory ve slupce uvaříme v osolené vodě. Necháme je vychladnout. Pak brambory oloupeme a pomocí udělátka na pasírování brambor (nebo v masomlýnku) je propasírujeme na jemno. Přisypeme 300 g polohrubé mouky a 1 vejce. Zpracováváme těsto a případně přidáváme ještě mouku, protože u brambor je dost velký rozdíl v obsahu vody. S těstem se pracuje trochu hůř, protože má tendenci se lepit. Je tedy nutné stále podsypávat moukou. Hotové těsto se musí rychle zpracovat. Odebereme množství velikosti brambory a s pomocí válečku je rozválíme na tenkou placku (pozor ať se nepřilepí na podložku, je nutné podsypávat a obracet), kterou opékáme na sucho na silné pánvi z obou stran. V pánvi se hromadí a připaluje během pečení mouka. Je dobré ji po každé druhé placce vytřít vlhkou utěrkou pryč. Hotovou placku potřeme rozpuštěným máslem nebo sádlem, namažeme povidly a zavineme.

Dobrou chuť, k večeři je ještě stíháte :).




pátek 4. ledna 2019

American Brownies 




Recept přinesla Hanička ze školy. Vydyndala ho ze své průvodkyně angličtiny Lauren. Pekli je ve škole, tak jsme museli doma taky :). Máme teď opět na pár dní o jeden puberťácký krk navíc, tak kdo mě sleduje na IG neuniklo mu, že téměř bez přestávky něco kuchtíme! Musím tu smečku něčím krmit, aby se nepustila třeba do nás. Milé mámy, pokud se trápíte, že Vaše malé dítko nechce jíst nebojte, to přejde. V pubertě jsou z nich otesánci, co začnou po létech stravování ve školní jídelně oceňovat vysoce tu domácí. Vydržte :))).

Potřebujeme:
200g hořké kvalitní čokolády
100g másla
100g hladké mouky
250g třtinového cukru
4 vejce
30g kakaového prášku
1 lžička jedlé sody

Postup:
Rozehřejeme troubu na 170 stupňů. Čokoládu rozlámeme a spolu s máslem ji rozpustíme ve vodní lázni. Chvíli počkáme, než trochu vychladne na pokojovou teplotu. Přelijeme čokoládu do mixéru. Přidáme 4 celá vejce a cukr a vymícháme. Potom po lžičkách přidáme mouku promíchanou s kakaem a sodou. Až je směs hladká, vylijeme ji na plech vyložený pečícím papírem. Pečeme cca 25 minut. Vyzkoušíme špejlí.

U nás plech brownies upečený v 11.30 a v 15.00 už nebyl ani drobek. Tak já jdu zase něco dalšího kuchtit...






středa 2. ledna 2019

Letos 400

Připojuji se k hromadě novoročních bilančních příspěvků. Pokouším se ohlédnout zpátky a poskládat v hlavě jaký vlastně byl. Po pracovní stránce hodně náročný, ale tento příspěvek o práci nebude. Nebude ani o mém milovaném muži, ani o mých milovaných dětech. Nebude ani o chalupaření, kterému jsme minulý rok věnovali každou volnou chvilku a letos budeme intenzitu stupňovat. Tento příspěvek bude bilancovat moje běhání a co mi přineslo.




Za měsíc to bude šest let co jsem se Simonem pomalu rozběhla. Podařilo se mi nepřepálit začátek a podařilo se mi vydržet. Možná to bude tím, že jsem si běhání udělala takové, aby mi dělalo hlavně radost. Abych s nikým nesoupeřila (zásadně se vyhýbám všem závodům a soutěžím), hlavně ne sama se sebou (tělo je kamarád, ne nepřítel, kterého mám překonat). Aby to bavilo mě i Simona (bez něj bych se asi nerozběhla). Časem jsem začala využívat běžeckou aplikaci. Přiznávám, že mě trochu motivuje a hřeje, když koukám na naběhané kilometry.




Letos jsme skončili na čísle 400. Není to nic extra. Znám lidi co to naběhají za půl roku a znám i takové co za dva měsíce. Pro mě je to hezké číslo, když si vezmu, že třeba přes léto jsme v letošních vedrech neběhali skoro vůbec. Průměrně to vychází na kilometr a něco denně a taky už mi není dvacet (a bohužel ani třicet :)). To ale vlastně není důležité.




Důležité je, co to dělá se mnou vnitřně. Ponořím se teď trochu hlouběji (nebojte nebude to moc dlouhé). Celoroční běhání v lese mi umožňuje velmi intenzivní kontakt s přírodou. Sledovat pravidelné změny v běhu dnů, týdnů, měsíců a ročních období mi umožnilo pochopit tolik věcí. Jak všechno souvisí se vším, jak je důležitý kruh, jak je silný život, jak jsme my lidé malí a nedůležití, jak je všechno co nás obklopuje velké a přesahující, jak málo toho víme, jak si nabubřele myslíme, že všemu rozumíme a jak přírodě strašně moc ubližujeme. Jak všechnu sílu a lásku máme každý v sobě. Nejde ji získat z venku. Nepřinese nám ji žádný guru, falešný prorok nebo náboženství. Všechno je v každé živé bytosti už obsaženo. I v člověku. Stačí to jen objevit. A to jak "to" čím dál více lidí hledá někde venku, ukazuje jak velkou chybou bylo naše oddělení od přírody, od lesa. Les je moudrý, je neuvěřitelně sociální, pro udržení života nezbytný. V jedné hrsti lesní hrabanky je víc živých organismů, než je lidí na planetě. Les je zázrak, o kterém víme pořád strašně málo. Poslední dobou se k němu obrací i čím dál víc vědců a poukazují ne na prospěšnost, ale přímo nezbytnost lesa. I to dlouhé sucho ukazuje jak moc nám chybí dostatek stromů. Les mi rezonuje v hlavě.




 Běhám zásadně bez sluchátek. Nechci se připravit o všechno co ticho lesa přináší. Musela bych být padlá na hlavu, kdybych vběhla do starého lesa a místo větru a ptáků ve větvích poslouchala tuc tuc tuc. Neběhám ani moc rychle. Vlastně spíš pomalu, abych stíhala koukat kolem sebe. Často se zastavuji, když narazím na nějakou bylinku nebo třeba na srnky, což se stává dost často a já jsem vděčná, že mám psa, co zvěř nehoní a můžeme ji tak v tichu spolu pozorovat (ano, můj pes by v divočině musel přejít na veganství). Běhání se stalo mojí nejoblíbenější kratochvílí a přiznávám, že si čas na něj kradu i na úkor práce a rodiny. Na druhou stranu nechodím nikam na vínka nebo na nákupy s kamarádkami. Nechodím na nehty, ani na kosmetiku. A když nechodíme do lesa běhat, chodíme do lesa na bylinky. Když nejdeme běhat, ani na bylinky, tak vezmeme pytel a jdeme sbírat do lesa odpadky. To je zábava, co nikdy nekončí. Naopak je jí čím dál víc.




Sranda je, že básním o běhání a momentálně běhat nemůžu. Měla jsem oteklý palec na noze a když splaskl, tak jsem dostala silný zánět vedlejších dutin, protože mi v dílně poslední dny před vánocemi nejelo topení. Což je taky sranda, když si vezmu, že běhám prakticky v každém počasí celý rok, až do mínus pěti a pak mě odstaví pár dní v chladné místnosti u šicího stroje. Teď se ještě doléčuji, takže nějaké vyběhnutí přichází v úvahu nejdříve za týden.




Co napsat na závěr, po všem co jsem sem vysypala? Vím, že běhání není pro každého. Ani každý nemá možnost zajít pravidelně do lesa. Vytvořili jsme bohužel svět, kde jsme přírodu od člověka oddělili. Ale stačí i maličkost. Třeba zasít semínko do truhlíku.




Přátelé mějte rok 2019 přesně podle Vašich představ. A ty představy slaďte trochu s přírodou, jo? Bez ní to tady na Zemi nezvládneme. Fakt ne...