úterý 8. května 2018

Šťastná duše 

(Tři dny na chalupě)




Budí mě světlo v malých oknech.
Šest ráno.
V noční košili s Mikymausem a s bosýma nohama.




Všichni spí.
Mezi okny se mrcasí obří komár.
Rozkoukávám oheň v kamnech.
Motá se mi hlava.
Kafe a buchta na dvorku.




Vezmu rýč, lopatu, hrábě a koš na plevel.
Nevnímám čas.
Škrábou mě maliny.




Švitoří ptáčci.
Hodně ptáčků.
Jé, ještěrka.




Sousedka donesla vajíčka.
Budou k večeři.




Na dvorku kvete rozrazil.




A voní dobromysl.




Třetí den milá návštěva.
Grilujeme.




"Ještě, že jste přijeli", říká muž. "Ona by nás udřela".


pátek 4. května 2018

Fialkový sirup




Letos jsem si hromádku fialek nasušila a vrhla se poprvé na sirup. Chtěla jsem docílit typické fialové barvy, což bohužel tak úplně nevyšlo, protože nemám studený sklep na uskladnění, musela jsem sirup zakonzervovat troškou kyseliny citronové a zahřát. A to barvu posunulo kousek do růžové.




Potřebujeme:

1 litr čerstvých fialkových květů
1 litr převařené a vychlazené vody
1 kg cukru (musí být bílý, jinak se zničí barva)
20 g kyseliny citrónové




Postup:

Fialkové květy propláchneme v sítu studenou vodou a co nejvíc vyklepeme vodu. Dáme je do skleněné nádoby dostatečné velikosti (Pětilitrová zavařovačka bude ideální). Zasypeme kyselinou citronovou a přelejeme převařenou vodou. V některých receptech se uvádí přelití horkou vodou. Tím ale znehodnotíte barvu, takže nedoporučuji. Zakryjeme otvor a necháme 24 hodin stát. Občas se sklenicí zatřepeme. Druhý den směs přecedíme do hrnce. Květy vyhodíme. Přidáme cukr a mírně zahříváme, až se cukr rozpustí. Potom sléváme do lahví a v hrdle hladinu zakápneme čistým alkoholem. Tento způsob se mi osvědčil a sirupy takto ošetřené vydrží rok bez problémů.




Sirup je moc dobrý a voňavý. Příští rok se pustím do testování fialkového likéru. Postup už mám namyšlený, ale prozradím ho, až jestli se povede :D.



čtvrtek 3. května 2018

MAGNALONGA 2018 (Verona a Lago di Garda)





Když jsme si domů dovezli Simona, zdaleka nás nenapadlo, jak moc nám může jeden ridgeback změnit život. Potkali jsme díky němu celou řadu úžasných lidí a navázali nová přátelství. A jeden z těch nejlepších kamarádů žije ve Veroně a pozval nás na návštěvu.




Hlavním cílem výletu do Verony, bylo putování po místních vinařství. A když už jsme jeli takovou dálku, protáhli jsme to na celý prodloužený víkend. Nejeli jsme sami, ale s dalšími kamarády (taktéž postiženými láskou k RR) a vzali jsme s sebou i děti.




Když jedete do ciziny je místní průvodce mega výhodou. Náš kamarád nám naplánoval úžasný program. Nemuseli jsme trávit čas pátráním v mapách a průvodcích nebo blouděním. Mohli jsme si to prostě jen vychutnat.


Schody z vyhlídky k mostu Ponte Pietra

V sobotu jsme si prošli Veronu. Ta je, jako další stará italská města, kouzelná. Některé budovy jsou staré tisíc let a některé zdi pamatují starý Řím. Tohle miluju. Pokud se do Verony dostanete, vyjeďte si na vyhlídku nad městem u Castel San Pietro. Odtud se dá sejít po schodech dolů, kolem amfiteátru Teatro Romano, který se stále aktivně využívá, až k mostu Ponte Pietra (to je ten s velkou dírou na fotce), přes který se dostanete do starého města.






























Casa di Giulietta neboli Jůliin balkón. Turistů, že se nedalo projít, ale protože jsem o tom doma básnila dětem, vytasili jsme lokty a prodrali se až k němu. Romantika to moc není. A vzkazy přilepené žvýkačkami už vůbec ne. Blééé. Ale ošahali jsme Jůlii ňadro. Prý pro štěstí.








Město si mi doslova dostalo pod kůži. Malou velkou totiž dřela bota, tak jsem jí půjčila svoje tenisky a šlapala jsem po staleté dlažbě bosá. Nebylo to vůbec špatné :).






Dali jsme si pizzu a gelato, jaké umí jen v Itálii. Hodně gelata. A taky pívo, které je bez pěny a to zase v Itálii neumí vůbec. Večer pro nás kamarád připravil velkou grilovačku se svými italskými přáteli. Tam nebyl na focení prostor. Jedno jsem ale blikla. Grilovaná polenta byla fakt dobrá. Obecně prý polenta patří neodmyslitelně do typického jídelníčku Veroňanů. Všechno jídlo bylo strašně dobré a domácí. Měli jsme kromě polenty grilované kuřecí, žebra, mleté maso, malé cuketky, salát z polníčku, naloženou zeleninu a houby v oleji, výborné sýry a rozmarýnové tyčinky. K tomu vínko. Jako zákusek čokoládový salám. Typická italská sladkost. No úžasné.




Ráno jsme jako správní Italové posnídali v kavárně kávu a něco sladkého. Děti dostaly horké mléko z pressovače na kávu. Každý den a člověk si na to velmi snadno zvykne :).




Manalonga je název vinařské akce, která se koná pravidelně nedaleko Verony. Zvyklí z Moravy na malé ochutnávky ve sklípcích jsme byli velikostí akce šokovaní. Účastní se jí víc než 7000 lidí. Vyráží se po skupinách cca 40 osob. Startuje se ránou z děla. Fakt sranda. Některé týmy měli vlastní trikčka. Byla tam skupina mladíků loučících se se svobodou. Celé rodiny, včetně dětí a psů. Na trase dlouhé asi 12 km bylo 8 stanovišť. Každé v nějakém větším vinařství. Na stanovišti jsme vždy dostali víno do skleničky a něco k jídlu. Na prvním bagetku a prosciutto cotto. Pak následovaly místní uzeniny, špenátový koláč, pasta a ragú z kachny, dušené hovězí na víně se špenátem, sorbet z červeného vína a nakonec zákusek a káva. Víno bylo až na jednu vyjímku červené a v každé další zastávce bylo plnější a sladší. Poslední se téměř rovnalo naší slámovce. Italové si to umí užít ve velkém. Dokonce v klidu nalévali víno i našim dětem, a že na to mají času dost, tam nikdo neřešil. Samozřejmě jsme jim to vždycky vypili. Víno jim nechutná. Zatím :))). Jediné co mi trhalo srdce byly všechny ty plastové tácky a příbory. Hromada plastového odpadu po takové akci musela být prostě obří.











S partou přátel a psů to nemělo chybu. Všechno bylo dobře zorganizované. Na každém stanovišti si poutník mohl odpočinout. Třeba v olivovém háji na měkoučké travičce. Naštěstí bylo trochu pod mrakem, takže jsme to přežili všichni bez újmy. Až na pár puchýřů na nohách našeho táty.





Večer jsme Magnalongu spláchli ještě pivkem a dali si výbornou večeři v restauraci. Lanýžové gnocchi na parmezánové vafli. Pak jsme všichni odpadli. Ráno nás čekaly koně a Lago.




Náš kamarád není jen milovník ridgebacků, ale tak trochu šaman a zaříkávač koní :))). Spolu se svojí přítelkyní, která u koní přímo pracuje, vlastní tři koně. Jezdí bez sedla a ovládá koně jen povely a pohybem těla. Koukat na něj je úžasné. Měli jsme velké štěstí, protože do ohrady se den předtím narodilo nové hříbátko. To bylo něco. Takové miminko jsem nikdy neviděla.








Večer jsme si všichni na koních zajezdili. Byla to moje jezdecká premiéra a bylo to krásný. Akorát už byla tma, takže foťák zůstal v baťohu. Mezitím jsme ovšem stihli Lago di Garda.




Auty jsme vyjeli vysoko nad jezero do výšky skoro 1300 m.n.m. Tam na nás čekala horská chatička a oběd. Jako předkrm bylo prkýnko a jako hlavní chod dušené hovězí s polentovou kaší a papperdelle s ředkvičkami. K tomu výborné víno a pivo. Svítilo sluníčko, modrá obloha. Pohádka. A těch kytek tam. Třeba hořec jarní nebo divoké narcisky.














S plnými břichy a pokochaní výhledy na obrovské Lago jsme sedli do aut a sjeji dolů vyplácnout se na chvíli na pláž.










Voda v jezeře byla čistá a průzračná. Ale taky pěkně studená. To ovšem našemu malému velkému nezabránilo v testování. Nakonec si to triko sundal a skočil do vody celej. Odpočatí a vycachtaní jsme se přesunuli do městečka na pannini a další výborné gelato. Večer zmínění koně a ráno, po snídani v kavárně, hurá domů do Brna. Musím říct, že jsme si to všichni vychutnali na max. Doprovod nám dělaly dvě fenky RR a jedna malá australačka.





Krásně bylo. Moc krásně. Kamarád se o nás naprosto vzorně staral a já mu tímto ještě jednou moc moc děkuji. Zážitků máme plnej kufr a pusa mě od smíchu bolí ještě teď. A víte na co se těším teď? Na chalupu. Na ty rána plná rosy na dvorku a večery u ohně pod hvězdami. Už o víkendu...