Curriculum vitae

Dnes je tam zima, že by ani zajíce nevyhnal. Čas zalézt do peřin a číst. Třeba o tom, jak jsem k tomu šití přišla. Příští týden mám zase narozeniny. Mám je čím dál častěji :). A jak ten čas letí, občas se ohlédnu dozadu a sem tam něco i sepíšu. Čtení Vám proložím fotkami zajdů, které jsem došila v deštivý pátek.

Šít jsem začala už na prvním stupni základky. Obkoukala jsem to od maminky, která nás všechny tři děti i sebe často obšívala. Za komunistů to bývalo mnohem běžnější než dnes. Pamatuji si přesně na první světle modré kraťasy, co jsem si na její Veritasce ušila. Taky si pamatuji jak se mi jedna teta smála, že mi z nich koukala niť. Tam někde zřejmě odstartoval můj šicí perfekcionalismus. Já ti ještě ukážu teto!

Hrozně jsem chtěla jít na textilní průmyslovku. Na oděvní návrhářství. Bohužel jsem neuměla kreslit tak dobře, abych zvládla talentovky, které nebyly postaveny na vztahu k šití a oděvům, ale právě na kresbě. Nastoupila jsem tam alespoň na chemický obor. Úprava textilu byla ovšem těžká šlápota vedle. Anorganická, organická, fyzikální a analytická chemie, opravdu nebyly můj šálek čaje. Přísahámbohu, že si z toho dnes nepamatuji skoro nic. Bavila mě historie a literatura. Maturitu z dějepisu mi ale nepovolili. Byla jsem jediná, kdo o ni měl zájem. Možná to bylo dobře, protože jsem si ho nestihla zprotivit a historii miluji dodnes. Celou střední jsem pořád šila a navrhovala. Na sebe, na sestru, na kamarádky, na kamarádky kamarádek. A sbírala tak cenné zkušenosti cestou pokus-omyl. Paradoxem bylo, že studenti na oděvním oboru hodně kreslili, ale téměř nešili. Běžnou praxí bylo, že jejich maturitní práci nakonec ušila nějaká švadlena. Na návrhářství se tenkrát prostě chodilo, když se umělo dobře kreslit.

Po matuře jsem zkusila naivně přijímačky na práva.  Ha Ha. Zkoušky jsem dělala ve třídě, kde sedělo dalších dvacet studentů a všichni měli stejné příjmení jako já. Husákovo dítě. Silné ročníky. Nedostatečná příprava (z chemie tam nebylo fakt nic). Nastoupila jsem tedy na nádstavbu, abych si aspoň trochu doplnila vzdělání v humanitním směru. A to byla jiná káva. Moc mě to bavilo. Přednášeli nám tam profesoři z brněnských výšek. Filosofie, psychologie, trestní právo, latina, veřejná správa, ekonomie a třeba politologie, která mě bavila asi nejvíc. Zakončeno další maturitní zkouškou.

Velkou náhodou jsem byla hned po maturitě přijata na místo návrhářky hraček a maňásků pro děti a vzdala tak další pokus dostat se na vysokou. Zpětně tuto práci hodnotím jako velmi cennou životní lekci. Krásná práce v otřesných podmínkách, pod otřesným vedením, za hrubou mzdu 4000,- Kč. Vydržela jsem to rok a utekla do velké firmy, kde jsem pracovala jako ekonomka a odtud pak do další firmy, která dovážela do republiky datová média. Do toho svatba a posléze dvě děti a během toho jsem stále doma šila a šila a šila. I ty svatební šaty jsem si ušila.

Když přišla první dětská diagnóza "vývojová dysfázie" a pak druhá, "aspergerův syndrom", bylo jasné, že do práce se vrátit nebudu moct. Děti mě potřebovali mnohem, mnohem víc, než jsme si předtím dovedli představit. Něco dělat jsem ale musela, abych se z toho všeho nezbláznila. Začala jsem šít pro děti, jejichž svět mě úplně pohltil. První výrobky jsem nabídla na dnes vysmívaném Mimibazaru. Já jsem za něj ovšem velmi vděčná. Tenkrát ještě pro děti nešil skoro nikdo. O výrobky byl zájem a tak mi přibylo další dítě. Vlastní dílna. Nejdříve doma v bytě, později v pronajatých prostorech. Potrženo sečteno, už sešlapávám pedál šicího stroje víc než 30 let. Šití je sice už po staletí jedna z nejhůře oceňovaných prací, ale je to vášeň. Moje tedy rozhodně!


Zajdy můžete objednat ZDE