Velký den pro celou rodinu.
Dnes byl velký den pro celou naši rodinu. Děti nastoupily do nové školy. Možná si říkáte "No a co jako?". Pro nás je to zcela zásadní krok. Změna, která bude mít vliv na život nejen našich dětí, ale i nás rodičů. Tou novou školou je totiž Scioškola, která jede na vlně svobodného vzdělávání.
Zpět na začátek. Předně musím říct, že pro mě není jednoduché veřejně mluvit o našem trápení se školou. Jsem ale pevně přesvědčená, že je nutné dobré informace šířit a vím, že je mezi Vámi většina maminek malých dětí, které budou výběr školy dřív nebo později řešit.
Obě děti, které nám osud nadělil do kolíbky, jsou z pohledu školství děti vadné. Hanička se narodila s těžkou vývojovou vadou řeči, která nese označení "vývojová dysfázie". Radeček má lehčí formu Aspergerova syndromu. Co to pro nás znamenalo, a co všechno máme za sebou, by vydalo na několik dalších článků. Pro nás jsou však v řadě směrů vyjímeční. Hanička je kopec pozitivních vibrací a energie. Krásně kreslí a nikdy se s ní nenudíte. Radeček je velmi inteligentní. V jedenácti letech mluví plynně anglicky, což se naučil úplně sám, jen tak mimochodem a je plný lásky a emocí a empatie (nevěřte tomu co se o dětech s autismem povídá). Zpětně mohu říct, že ze mě každý den dělají lepšího člověka. Čím déle jsem s nimi, tím víc žasnu, jakými mohou být děti učiteli, když se naučíte jim naslouchat.
Doma, ani jinde kde se pohybujeme, nemáme absolutně žádné problémy. To bohužel neplatí pro školu. Škola byla až do dnešního dne velké trápení celé rodiny. Všechny starosti mě přinutily ponořit se do tajů vod vzdělávání a školství. Začala jsem vidět všechno co je špatně a co děti, které tím projdou mění. Ničí jejich jedinečné osobnosti, dušičky a neplatí to jen pro děti s nějakou tou vadou.
Co vidím jako zásadní problémy? Jako první je známkování. Známkování je celé nesmysl. Co je to vlastně známka. Co hodnotí? Mám doma dva případy. Hanička díky svojí vadě, nikdy nedosáhne na jedničky. I kdybychom nechodili spát a učili se i doma dalších šest hodin, tak je nebude mít. To platí pro všechny děti, které mají i drobnější problémy. Prostě, když se tak narodíte, tak to nejde a nepůjde. Ano možná v první, druhé třídě, když bude hodná paní učitelka. Ale určitě základku s jedničkami nedokončí. Na druhou stranu mám doma to chytré dítě, které se šprtat nemusí a třeba v té angličtině má jen samé jedničky, aniž by jedinkrát doma otevřel učebnici. Za co tedy jsou ty známky. Za to jak se narodily? Je to fér? Další věcí jsou třídy po 25 - 30 dětech. Je vyloučené se věnovat dětem individuálně a učit je podle jejich schopností a možností v tak početné třídě. Testování. Záměrně nepíši zkoušení, tak jak ho znám ze školy já. Dnes jsou děti (hlavně na druhém stupni) testovány většinou písemnou formou. Vlastně ve škole minimálně mluví a nemají moc možnost verbálního projevu. A testují se pořád. Průměrně nám to na druhém stupni vycházelo na cca jeden test denně. Frontální výuka. To znamená, že učitel mluví, děti mlčí a zapisují si látku. Doma se ji naučí nazpaměť a pak doplní žádané informace do testu. Mmch učitelská věta "To co já po nich budu chtít" mě fakt zvedá ze židle. Co vidím jako evidentní je nechuť dětí k učení, která roste úměrně spolu s časem stráveným ve škole. Škola si vlastně ty otrávený puberťáky pomalu a jistě vyrábí sama. Tak bych mohla pokračovat hodně dlouho.
To co trápilo Haničku bylo, že si samozřejmě plně uvědomovala, že není tak dobrá jako ostatní děti (dysfázie nepostihuje intelekt, jen ho jakýmsi způsobem uzavře uvnitř hlavy a nedovolí mozku plně ho projevit a používat). Když byla menší, chtěla být jako Líza Simpsonová, protože "ta je tak chytrá". Velmi toužila nosit brýle. Ty nosí šprti. Nakonec se jí to splnilo:). Teď už je velká a chce být jen chytřejší. "Aspoň trochu mami". Natrápily a naplakaly jsme se spolu nad učením opravdu dosyta.
Pro Radečka učení není problém. Problém je pro něj pobyt ve škole jako takový. Při jeho intelektu a aspergeru je strašně těžké dělat věci, které mu nedávají smysl. Takových věcí je v klasickém školství hromada. Například si musel zapisovat všechna slovíčka do angličtiny, i když je dávno uměl. Jeho angličtinářka s ním odmítala dělat cokoliv navíc, aby se v angličtině nenudil i když jsme na to měli několik doporučení. Hodně ho trápili kluci ve třídě. Při jeho citlivosti byl téměř každodenním terčem a šikanu jsme řešili často. Ze školy chodil prakticky každý den utrápený.
Určitě si umíte představit co to všechno znamenalo nejen pro ně, ale i pro mě, pro mámu. Na celé rodině ležel velký, těžký mrak. Denně jsme přípravou do školy trávili řadu hodin a trápili se.
Protože jsem sledovala všechny nové trendy ve vzdělávání, věděla jsem, že se v Brně konečně otevírá Scioškola. Je to však škola soukromá a tak jsme museli nejdřív vyřešit financování. Na podzim jsme školu kontaktovali a začali jednat o přijetí našich dětí. V lednu jsme si konečně "plácli" a od druhého pololetí děti přestoupily.
Scioškola jede na vlně svobodné školy. Co to znamená? Dětem se tam věnují opravdu individuálně. Každé má dostatek času a prostoru na učení se a je spolutvůrcem svého vzdělávání. Ve Scioškole se neznámkuje, nepíší se testy a nedělají se domácí úkoly. Scioškola nemá ráda "papíry" (rozuměj byrokracii). Na každé dítě se pohlíží jako na jedinečnou lidskou bytůstku. Děti mají celý den volnost pohybu. Pořád něco dělají a přitom se učí. Už první návštěva nás ohromila. A ohromila i naše děti. Radeček do školy vplul, jako by se pro ni narodil. Haničce se tam taky strašně líbí, ale je si vědoma, že to bude náročné, než si zvykne na změnu. Ve staré škole najela totiž na jakýsi vlastní "režim přežití" a když v něm jste skoro 7 let, není změna jednoduchá. Vůbec však nepochybuji, že přijdou velké posuny vpřed. Další informace o svobodné škole a o Scioškole si můžete vygooglit.
Závěrem chci říct, že jsem hluboce přesvědčena, že naše školství se propadá. A přesto, že se na děti kladou stále větší nároky a objem učiva se zvyšuje, se plošně zhoršují výsledky školáků. Ke změnám ale nedojde, pokud nebudou požadovány námi rodiči.
Držte nám palce :).
