Letos 400

Připojuji se k hromadě novoročních bilančních příspěvků. Pokouším se ohlédnout zpátky a poskládat v hlavě jaký vlastně byl. Po pracovní stránce hodně náročný, ale tento příspěvek o práci nebude. Nebude ani o mém milovaném muži, ani o mých milovaných dětech. Nebude ani o chalupaření, kterému jsme minulý rok věnovali každou volnou chvilku a letos budeme intenzitu stupňovat. Tento příspěvek bude bilancovat moje běhání a co mi přineslo.

Za měsíc to bude šest let co jsem se Simonem pomalu rozběhla. Podařilo se mi nepřepálit začátek a podařilo se mi vydržet. Možná to bude tím, že jsem si běhání udělala takové, aby mi dělalo hlavně radost. Abych s nikým nesoupeřila (zásadně se vyhýbám všem závodům a soutěžím), hlavně ne sama se sebou (tělo je kamarád, ne nepřítel, kterého mám překonat). Aby to bavilo mě i Simona (bez něj bych se asi nerozběhla). Časem jsem začala využívat běžeckou aplikaci. Přiznávám, že mě trochu motivuje a hřeje, když koukám na naběhané kilometry.

Letos jsme skončili na čísle 400. Není to nic extra. Znám lidi co to naběhají za půl roku a znám i takové co za dva měsíce. Pro mě je to hezké číslo, když si vezmu, že třeba přes léto jsme v letošních vedrech neběhali skoro vůbec. Průměrně to vychází na kilometr a něco denně a taky už mi není dvacet (a bohužel ani třicet :)). To ale vlastně není důležité.

Důležité je, co to dělá se mnou vnitřně. Ponořím se teď trochu hlouběji (nebojte nebude to moc dlouhé). Celoroční běhání v lese mi umožňuje velmi intenzivní kontakt s přírodou. Sledovat pravidelné změny v běhu dnů, týdnů, měsíců a ročních období mi umožnilo pochopit tolik věcí. Jak všechno souvisí se vším, jak je důležitý kruh, jak je silný život, jak jsme my lidé malí a nedůležití, jak je všechno co nás obklopuje velké a přesahující, jak málo toho víme, jak si nabubřele myslíme, že všemu rozumíme a jak přírodě strašně moc ubližujeme. Jak všechnu sílu a lásku máme každý v sobě. Nejde ji získat z venku. Nepřinese nám ji žádný guru, falešný prorok nebo náboženství. Všechno je v každé živé bytosti už obsaženo. I v člověku. Stačí to jen objevit. A to jak "to" čím dál více lidí hledá někde venku, ukazuje jak velkou chybou bylo naše oddělení od přírody, od lesa. Les je moudrý, je neuvěřitelně sociální, pro udržení života nezbytný. V jedné hrsti lesní hrabanky je víc živých organismů, než je lidí na planetě. Les je zázrak, o kterém víme pořád strašně málo. Poslední dobou se k němu obrací i čím dál víc vědců a poukazují ne na prospěšnost, ale přímo nezbytnost lesa. I to dlouhé sucho ukazuje jak moc nám chybí dostatek stromů. Les mi rezonuje v hlavě.

 Běhám zásadně bez sluchátek. Nechci se připravit o všechno co ticho lesa přináší. Musela bych být padlá na hlavu, kdybych vběhla do starého lesa a místo větru a ptáků ve větvích poslouchala tuc tuc tuc. Neběhám ani moc rychle. Vlastně spíš pomalu, abych stíhala koukat kolem sebe. Často se zastavuji, když narazím na nějakou bylinku nebo třeba na srnky, což se stává dost často a já jsem vděčná, že mám psa, co zvěř nehoní a můžeme ji tak v tichu spolu pozorovat (ano, můj pes by v divočině musel přejít na veganství). Běhání se stalo mojí nejoblíbenější kratochvílí a přiznávám, že si čas na něj kradu i na úkor práce a rodiny. Na druhou stranu nechodím nikam na vínka nebo na nákupy s kamarádkami. Nechodím na nehty, ani na kosmetiku. A když nechodíme do lesa běhat, chodíme do lesa na bylinky. Když nejdeme běhat, ani na bylinky, tak vezmeme pytel a jdeme sbírat do lesa odpadky. To je zábava, co nikdy nekončí. Naopak je jí čím dál víc.

Sranda je, že básním o běhání a momentálně běhat nemůžu. Měla jsem oteklý palec na noze a když splaskl, tak jsem dostala silný zánět vedlejších dutin, protože mi v dílně poslední dny před vánocemi nejelo topení. Což je taky sranda, když si vezmu, že běhám prakticky v každém počasí celý rok, až do mínus pěti a pak mě odstaví pár dní v chladné místnosti u šicího stroje. Teď se ještě doléčuji, takže nějaké vyběhnutí přichází v úvahu nejdříve za týden.

Co napsat na závěr, po všem co jsem sem vysypala? Vím, že běhání není pro každého. Ani každý nemá možnost zajít pravidelně do lesa. Vytvořili jsme bohužel svět, kde jsme přírodu od člověka oddělili. Ale stačí i maličkost. Třeba zasít semínko do truhlíku.

Přátelé mějte rok 2019 přesně podle Vašich představ. A ty představy slaďte trochu s přírodou, jo? Bez ní to tady na Zemi nezvládneme. Fakt ne...