Švestka a jablíčka


Chalupaření se nám pěkně dostává pod kůži. Všechny ty obyčejné věci jsou jako pohlazení po duši. Polínka praskají v kamnech, nádobí se myje v lavoru a nohy jsou ve starých vietnamkách neskutečně špinavý a šťastný.

O víkendu jsme se na chalupě rozloučili s prázdninami. Bylo nás pět dospělých a pět dětí, což je maximální kapacita lůžek naší chaloupky. Tolik šikovných rukou se muselo zneužít (muhehe) a tak chlapi pokáceli dvě staré švestky a protože jsou straaašně šikovní, tak ze švestkových kmenů nařezali nové lavičky a špalky k ohništi, co máme v zahradě nahoře u lesa.

Švestkové dřevo má nádhernou barvu a je pěkně tvrdé, tak doufám že nám vydrží. Posezení jsme hned otestovali a upekli kuřata v popelu. Recept jsme zkoušeli poprvé minulý rok a je to děsně dobrý. Jak na ohnivý kuře najdete tady.

Jako správní kapitalisti zneužívající dětskou práci jsme potomky, kteří udrží v ruce sekeru, pověřily zpracováním zbytků dřeva. Nasekaly toho takovou hromadu, že nám skoro zmizely okna od chalupy.

Ženská polovina česala letní jablíčka. Jsou tak šťavnatý, barevný a neskutečně dobrý. Je to nádhera. Natahovat se po nich z žebříku a skládat je do bedýnek jedno po druhém.

Zajímavé je, jak pomalu plyne na chalupě čas. Ten rozdíl vnímám jako velký. Doma nebo v práci se jeden ani neotočí a je zase večer. Tam ne. A přitom se pořád něco dělá a děje. Pocit vnitřního klidu není vůbec žádné klišé, ale moje chalupářská realita.

Zítra ráno to vypukne v poněkud jiném režimu. Pro nás září díky ScioŠkole neznamená stres. Žádné kufříky do výtvarky, hromady sešitů a hnusné plastové obaly. Vyřídili jsme jen šalinkarty. Oba se do školy těší. Malej velkej se dokonce nechal slyšet, že si letos vyžádá hodinu matiky navíc. U dítěte, které mělo díky bývalé státní škole takový blok, že při předložení jakýchkoliv matematických příkladů břečelo, je to změna neskutečná. Protože když se chce, tak to jde. I bez známkování, bez vyhrožování a podobných nesmyslů. Hrozně bych přála všem dětem takovou školu mít. Snad to tak jednou bude. Já tomu pevně věřím.

Prozatím všem dětem, prvňáčkům zvláště, přeji vykročení pravou nohou. A mějte s námi dospělými trpělivost. Někdy nám to fakt trvá a umíme být neskutečně zabednění :))).